Jak dosáhnout shody v otázce transatlantické finanční regulace

WASHINGTON, DC – S rozbíhajícím se rokem 2014 se zdá, že příznaky rozpadajícího se regulačního vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy jsou všudypřítomné. Přísné nové regulace amerického Federálního rezervního systému pro zahraniční banky vyprovokovaly Evropskou komisi k hrozbě odplaty. Pokrok směrem k harmonizaci amerických a unijních pravidel pro deriváty – které byly jednou z hlavních příčin finanční krize – uvízl na mrtvém bodě. A plány EU a Velké Británie obehnat bankovní vklady „plotem“ v podobě jasného vymezení, k čemu mohou být využity, se zřejmě formou i obsahem odchýlí od sebe navzájem i od nově zveřejněného Volckerova pravidla v USA.

Ponaučení, které většina pozorovatelů z těchto sporů na stále vyšší úrovni vyvozuje – totiž že i v oblasti finanční regulace má mocenská politika navrch nad obecným blahem –, je ovšem neúplné. Regulační odlišnosti koneckonců nejsou pouze výsledkem nestejných národních zájmů; jistou roli může hrát také míra efektivity, s jakou se provádí a koordinuje diplomacie.

Jedna nedávná studie například zdůraznila neschopnost představitelů skupiny G-20 definovat konzistentní a uskutečnitelný návod na zavedení agendy finanční reformy ohlášené po krizi v roce 2008. V posledních zhruba deseti letech vyzývají hlavy států regulátory, aby řešili velké otázky, například kapitálové standardy, spolu s dalšími záležitostmi typu nekotovaných derivátů nebo reforem úvěrových ratingů. Během tohoto období však oficiální činitelé jednali více či méně podle vlastní libovůle a umožňovali, aby se problémy řešily podle různých ekonomických a politických cyklů.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/zouQqg7/cs;