Nezaujatý pozorovatel, který čte významné světové deníky, si zřejmě musí myslet, že Venezuela zažívá hlubokou krizi. S výstředním prezidentem, který stál v čele nezdařeného puče, aby se záhy vrátil a nastolil svou verzi kubánského socialismu, opepřeného latinskoamerickým hochštaplerským diktátorstvím a politickým evangelizátorstvím, musí přece na ubohou Venezuelu čekat jen strastný pád.
Venezuelu pronásleduje zvláštní paradox: mají-li lidé o naší zemí takové chabé mínění, pak je asi opravdu něco shnilého v našem státě, nehledě na to, co vidíme kolem sebe. Většina zahraničních názorů o nějaké zemi samozřejmě pochází především z místních zdrojů. Neodpovídající pohled na zemi má na svědomí úzká skupina lidí, kteří umí anglicky, cestují do zahraničí a patří do nejvyšší příjmové skupiny - a tu lze sotva považovat za nezaujatý vzorek místního obyvatelstva. Těm, co mají na prosperitě Venezuely zájem, působí moc zahraničního tisku starosti, poněvadž dojmy ovlivňují skutečnost, jako jsou zahraniční investice, zadlužené rizikové pojistné, turistika a odliv kapitálu.
Jen málo lidí má za to, že s prezidentem Chávezem je všechno skvělé. Prezidenta kritizuje malá, dezorganizovaná, leč důvtipná a neodbytná opozice, která sleduje každý jeho krok a upozorňuje na jeho časté přešlapy. Díky tomu prezidentova oblíbenost klesla z více než 80 procent v roce 1999 na dnešní polovinu. Každá vláda musí počítat s tím, že její popularita klesne, obzvláště v zemi s tolika nezvladatelnými problémy, jako je Venezuela: nezaměstnanost, zločinnost, dětská úmrtnost a tak dále. Prezidentu Foxovi v Mexiku, Cardosovi v Brazílii, de la Rúovi v Argentině a Toledovi v Peru se na žebříčku popularity nedaří o mnoho lépe, jsou však podle všeho lepšími občany tohoto globalizovaného světa, a proto se neodevzdávají veřejnému výprasku, který tak otrle přijímá prezident Chávez.
Nezaujatý pozorovatel, který čte významné světové deníky, si zřejmě musí myslet, že Venezuela zažívá hlubokou krizi. S výstředním prezidentem, který stál v čele nezdařeného puče, aby se záhy vrátil a nastolil svou verzi kubánského socialismu, opepřeného latinskoamerickým hochštaplerským diktátorstvím a politickým evangelizátorstvím, musí přece na ubohou Venezuelu čekat jen strastný pád.
Venezuelu pronásleduje zvláštní paradox: mají-li lidé o naší zemí takové chabé mínění, pak je asi opravdu něco shnilého v našem státě, nehledě na to, co vidíme kolem sebe. Většina zahraničních názorů o nějaké zemi samozřejmě pochází především z místních zdrojů. Neodpovídající pohled na zemi má na svědomí úzká skupina lidí, kteří umí anglicky, cestují do zahraničí a patří do nejvyšší příjmové skupiny - a tu lze sotva považovat za nezaujatý vzorek místního obyvatelstva. Těm, co mají na prosperitě Venezuely zájem, působí moc zahraničního tisku starosti, poněvadž dojmy ovlivňují skutečnost, jako jsou zahraniční investice, zadlužené rizikové pojistné, turistika a odliv kapitálu.
Jen málo lidí má za to, že s prezidentem Chávezem je všechno skvělé. Prezidenta kritizuje malá, dezorganizovaná, leč důvtipná a neodbytná opozice, která sleduje každý jeho krok a upozorňuje na jeho časté přešlapy. Díky tomu prezidentova oblíbenost klesla z více než 80 procent v roce 1999 na dnešní polovinu. Každá vláda musí počítat s tím, že její popularita klesne, obzvláště v zemi s tolika nezvladatelnými problémy, jako je Venezuela: nezaměstnanost, zločinnost, dětská úmrtnost a tak dále. Prezidentu Foxovi v Mexiku, Cardosovi v Brazílii, de la Rúovi v Argentině a Toledovi v Peru se na žebříčku popularity nedaří o mnoho lépe, jsou však podle všeho lepšími občany tohoto globalizovaného světa, a proto se neodevzdávají veřejnému výprasku, který tak otrle přijímá prezident Chávez.