13

Trápení s finančními bublinami

LONDÝN – Velice brzy poté, co vyšla najevo závažnost finanční krize roku 2008, začala živá debata o tom, zda centrální banky a regulatorní orgány mohly a měly udělat víc pro její odvrácení. Tradiční názor, zřetelně zastávaný bývalým předsedou Federálního rezervního systému USA Alanem Greenspanem, říká, že každý pokus předem propichovat finanční bubliny je odsouzen k nezdaru. Centrální banky mohou nanejvýš uklidit vzniklý nepořádek.

Propichování bublin opravdu může zbytečně dusit růst – a společnost to vyjde draho. Existuje ale protiargument. Ekonomové v Bance pro mezinárodní platby (BIS) mají za to, že škody způsobené krizí byly tak velké a náprava důsledků tak dlouhá, že by se dnes jistě měli poohlížet po způsobech jak jednat preemptivně, až znovu zaznamenáme nebezpečné hromadění likvidity a úvěrů.

Odtud urputný (třebaže slušně vedený a pro nezasvěcené těžko srozumitelný) spor mezi dvěma křídly na nedávném zasedání Mezinárodního měnového fondu v peruánské Limě. Milovníkům literatury to připomnělo Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta. Gulliver se ocitá ve válce mezi dvěma kmeny, z nichž jeden je přesvědčen, že vařené vejce by se mělo vždy naťuknout ze špičatější strany, zatímco druhý zapáleně trvá na názoru, že lžička lépe dosedá na oblejší stranu.

Je poctivé říct, že od roku 2008 se tato debata posunula jen málo. Nejdůležitější je, že do sady nástrojů tvůrců politik přibyla makroprudenční regulace: jednoduše řečeno, dává smysl měnit kapitálové požadavky na banky podle finančního cyklu. Když úvěry rychle expandují, může být vhodné kapitálové požadavky na banky zvýšit jako pojistku proti vyššímu riziku následné kontrakce. Takové zvýšení by šlo nad doporučení, jež diktuje mikroprudenční dohled, tedy hodnocení rizik jednotlivých institucí. Nová pravidla Basel tak umožňují vyžadovat od bank udržování takzvaného kontracyklického polštáře kapitálu navíc.