0

Je možné oživit americko-íránské vztahy?

Za druhé světové války spojenečtí vojáci okupovali Írán, aby zemi využili jako mezistanici při přepravě zásob z Perského zálivu do Sovětského svazu. Tehdy se Írán prvně setkal s Američany. „Přišli do naší země s jistou nevinností,“ říká uznávaný íránský historik Káve Bajat, „a bez jakýchkoli koloniálních nároků.“

Americké zásobovací vlaky pravidelně projížděly kolem Aráku, rodné vísky mého otce a tehdy malebné oázy zelených zahrad a ovocných sadů. „Kdykoli jsme zaslechli, že vlak přijíždí,“ řekl mi jednou otec, „všichni malí chlapci ze vsi co nejrychleji upalovali přes jablečný sad, aby projíždějící Američany pozdravili. Usmívali se, mávali a házeli nám dárky, které jim přišly pod ruku – karty, žvýkačky, bonbóny… Připadali nám jako hrdinové z jiného světa.“

Od té doby se tolik změnilo. Íránská revoluce roku 1979 smetla proamerický nedemokratický režim šáhů a nahradila jej protiamerickým nedemokratickým režimem duchovních. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem oficiálně neexistují od doby, kdy skupina extremistických studentů vtrhla do budovy velvyslanectví USA v Teheránu – tento týden od události uběhlo 25 let – a šedesátšest Američanů držela po 444 dnů jako rukojmí. Před šedesáti lety byl Arák prostou vískou, jež mezi vojáky USA proslula hroznovým vínem, zatímco dnes na něj představitelé Pentagonu upírají pozornost jako na průmyslové město, které je součástí znepokojivého íránského jaderného programu.

Přesto jen málo zemí poutá paradoxnější vztah než USA a Írán. Přestože íránský režim je nadále agresivně protiamerický, íránský lid je otevřeně proamerický. Přestože se vlády v Teheránu a ve Washingtonu jeví jako úhlavní strategičtí rivalové, slovy někdejšího amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera „je na světě jen málo států, s nimiž mají Spojené státy méně důvodů k hádkám a více společných zájmů, než Írán.“