Reprodukční biologové pomáhají bezdětným párům překonávat jejich neplodnost už od roku 1978. Používají k tomu rok od roku propracovanější laboratorní metody plození lidských embryí a jejich manipulace v laboratoři. Molekulární biologové nejméně stejně dlouho hledají způsoby, jak zvítězit nad lidskými chorobami. Snaží se rozluštit celou sekvenci lidského genomu a vytvářejí nástroje pro nápravu genetických a buněčných vad a poruch. Reproduktivní a molekulární biologové se sice zabývají zcela nesouvisejícími lékařskými problémy - neplodností a nemocností -, ovšem kombinací jejich technologií vzniká nová věda, reprogenetika, kterou člověk dostává do rukou nástroj utváření sebe sama.
Reprogenetika dovolí nastávajícím rodičům dát jejich dětem geny, které sami nemají, a tak zvýšit pravděpodobnost, že jejich potomci budou žít dlouho, zdravě, šťastně a úspěšně - což je pro řadu bioetiků noční můra. Je ale reprogenetika opravdu jen novým a monumentálnějším opakováním úděsných praktik někdejších eugeniků? Anebo je mezi reprogenetikou a eugenikou zásadní rozdíl jak v jejich kontrole a regulaci, tak v jejich smyslu?
Eugenika je ztělesněním touhy a pokusů společenských vůdců kontrolovat rozmnožovací zvyklosti občanů a patří k ní i násilné sterilizace nebo zabíjení těch, kteří měli být nositeli nežádoucích genů. Naproti tomu reprogenetika se zabývá otázkou, jaké geny dítě získá, a nikoli vágním, nevědeckým cílem zkvalitnit genofond společnosti. Navíc dává budoucím rodičům větší kontrolu. Zatímco eugenické praktiky vedly k omezování svobody rozmnožování a mnohdy k ještě horším věcem, reprogenetika přináší opak. Rodičům může bez přímé újmy komukoli jinému zaručit, že jejich děti budou mít větší naději být zdravé.
Reprodukční biologové pomáhají bezdětným párům překonávat jejich neplodnost už od roku 1978. Používají k tomu rok od roku propracovanější laboratorní metody plození lidských embryí a jejich manipulace v laboratoři. Molekulární biologové nejméně stejně dlouho hledají způsoby, jak zvítězit nad lidskými chorobami. Snaží se rozluštit celou sekvenci lidského genomu a vytvářejí nástroje pro nápravu genetických a buněčných vad a poruch. Reproduktivní a molekulární biologové se sice zabývají zcela nesouvisejícími lékařskými problémy - neplodností a nemocností -, ovšem kombinací jejich technologií vzniká nová věda, reprogenetika, kterou člověk dostává do rukou nástroj utváření sebe sama.
Reprogenetika dovolí nastávajícím rodičům dát jejich dětem geny, které sami nemají, a tak zvýšit pravděpodobnost, že jejich potomci budou žít dlouho, zdravě, šťastně a úspěšně - což je pro řadu bioetiků noční můra. Je ale reprogenetika opravdu jen novým a monumentálnějším opakováním úděsných praktik někdejších eugeniků? Anebo je mezi reprogenetikou a eugenikou zásadní rozdíl jak v jejich kontrole a regulaci, tak v jejich smyslu?
Eugenika je ztělesněním touhy a pokusů společenských vůdců kontrolovat rozmnožovací zvyklosti občanů a patří k ní i násilné sterilizace nebo zabíjení těch, kteří měli být nositeli nežádoucích genů. Naproti tomu reprogenetika se zabývá otázkou, jaké geny dítě získá, a nikoli vágním, nevědeckým cílem zkvalitnit genofond společnosti. Navíc dává budoucím rodičům větší kontrolu. Zatímco eugenické praktiky vedly k omezování svobody rozmnožování a mnohdy k ještě horším věcem, reprogenetika přináší opak. Rodičům může bez přímé újmy komukoli jinému zaručit, že jejich děti budou mít větší naději být zdravé.