4

Důvěrnosti centrální banky

LONDÝN – Ekonomové Alberto Alesina a Larry Summers otiskli v roce 1993 vlivnou práci, která dokládala, že nezávislost centrálních bank drží na uzdě inflaci, bez negativních důsledků pro hospodářskou výkonnost. Od té doby daly svým centrálním bankám nezávislost země po celém světě. Žádná kurz neotočila a každý náznak, že by si vlády mohly znovu prosadit politickou moc nad úrokovými sazbami, jak se nedávno přihodilo v Indii, se střetají s pozdvižením na finančních trzích a pobouřením mezi ekonomy.

Popravdě však existuje mnoho stupňů nezávislosti a ne všechny formálně nezávislé centrální banky fungují tímtéž způsobem. Některé měnové orgány, například Evropská centrální banka, si samy stanovují svůj cíl. Jiné, třeba britská Bank of England (BoE), mají plnou nezávislost ohledně nástrojů, tedy řízení krátkodobých úrokových sazeb, ale musí usilovat o plnění inflačního cíle stanoveného vládou.

Rozdíly existují i v tom, jakou mají centrální banky organizační strukturu k plnění svých cílů. Na Novém Zélandu rozhoduje samostatně guvernér banky. V americkém Federálním rezervním systému rozhoduje Federální výbor pro volný trh (FOMC), jehož členové – sedm guvernérů a pět prezidentů regionálních rezervních bank Fedu – požívají různé míry nezávislosti.

ECB nezveřejňuje záznamy o hlasování a na schůzkách Generální rady usiluje o konsenzus. Naproti tomu Výbor BoE pro měnovou politiku (MPC) má devět členů, z nichž čtyři jsou jmenováni zvnějšku banky, a všechny hlasy se jednotlivě zaznamenávají; nikomu není dovoleno ukrýt se za názor kolektivního orgánu. Fed neuchovává záznamy o hlasování, ale zapisují se „disentní“ stanoviska vůči zásadním rozhodnutím (v dobách, kdy býval předsedou Alan Greenspan, o nich téměř nebylo slyšet, ale od té doby jsou běžnější).