0

MMF, který můžeme mít rádi?

CAMBRIDGE – Pro Mezinárodní měnový fond znamená krize obrovskou změnu. Ještě před několika měsíci se tato důležitá, ale nemilovaná instituce, tento milník poválečného globálního ekonomického uspořádání zdál odsouzen k bezvýznamnosti.

MMF byl dlouho fackovacím panákem pro levici i pro pravici – pro levici kvůli svému důrazu na fiskální spořádanost a hospodářskou ortodoxnost a pro pravici kvůli své roli při zachraňování zadlužených států. Rozvojové země záštiplně přijímaly jeho rady, zatímco země rozvinuté, které peníze nepotřebovaly, ho ignorovaly. Ve světě, kde zdroje fondu vypadají v porovnání s objemem soukromých kapitálových toků jako kapka v moři, se MMF začal jevit jako přežitek.

A když si někteří z největších dlužníků MMF (Brazílie a Argentina) začali před několika lety předplácet vlastní dluhy a noví vypůjčovatelé nebyli v dohledu, vše nasvědčovalo tomu, že do rakve fondu byl zatlučen poslední hřebík. Zdálo se, že MMF je kromě ztráty důvodu k existenci odsouzen i k vyschnutí příjmů. Snížil svůj rozpočet, začal se zeštíhlovat, a přestože mezitím získal některé nové pravomoci – zejména dohled nad „měnovými manipulacemi“ –, jeho úvahy se ukázaly jako převážně irelevantní.

Krize však MMF posílila. Pod schopným výkonným ředitelem Dominiquem Strauss-Kahnem je fond jednou z mála oficiálních institucí, které dokážou události předjímat, místo aby se jimi nechaly vláčet. Pro země s „rozumnou“ politikou promptně zřídil mimořádnou úvěrovou linku s rychlým uvolňováním prostředků. Horlivě prosazoval globální fiskální stimul v řádu 2% světového HNP – tento postoj je ještě pozoruhodnější, vezmeme-li v úvahu tradiční konzervatismus fondu ve všech fiskálních otázkách. A v předvečer summitu skupiny G-20 v Londýně důkladně reformoval svou úvěrovou politiku, přičemž začal klást menší důraz na tradiční podmínky a usnadnil státům plnění úvěrových kritérií.