0

Americká moc v jednadvacátém století

CAMBRIDGE – Národní zpravodajská rada, která je součástí vlády Spojených států, předpovídá, že americká nadvláda se do roku 2025 „výrazně sníží“ a že klíčová oblast přetrvávající americké nadřazenosti – totiž vojenská síla – bude ve stále konkurenčnějším budoucím světě méně významná. Ruský prezident Dmitrij Medveděv označil finanční krizi z roku 2008 za znamení, že se vedoucí role Ameriky ve světě chýlí ke konci. Také vůdce kanadské opoziční Liberální strany Michael Ignatieff naznačuje, že se americká moc ocitla za zenitem. Jak poznáme, zda jsou tyto předpovědi správné?

Měli bychom se mít na pozoru před zavádějícími metaforami organického zániku. Státy nejsou lidé, kteří mají předvídatelnou délku života. Když například Velká Británie ztratila na konci osmnáctého století americké kolonie, naříkal Horace Walpole, že se jeho země stala „stejně nevýznamnou jako Dánsko nebo Sardinie“. Nedokázal předpovědět, že díky průmyslové revoluci zažije Británie druhé století charakterizované ještě větším vzestupem.

Také Řím zůstal dominantní silou ještě tři století poté, co jeho moc dosáhla vrcholu. A ani pak nepodlehl jinému státu, ale skonal na následky tisíce ran, které mu zasadily nejrůznější barbarské kmeny. Navzdory všem módním předpovědím, že Čína, Indie nebo Brazílie předstihnou v nadcházejících desetiletích USA, nemusí být klasický přesun moci mezi velkými státy takovým problémem jako vzestup moderních barbarů – nestátních aktérů. Ve světě kybernetické nejistoty založeném na informacích může být rozředění moci větší hrozbou než její přesun.

Co tedy bude třímání moci v globální informační éře jednadvacátého století obnášet? Jaké zdroje budou vytvářet moc? V šestnáctém století dávaly Španělsku výhodu nadvláda nad koloniemi a zlaté pruty; Holandsko v sedmnáctém století profitovalo z obchodu a financí; Francie v osmnáctém století těžila z většího počtu obyvatel a velké armády a moc Velké Británie se v devatenáctém století opírala o průmyslovou nadvládu a námořnictvo.