0

Nepostradatelné a trvalé spojenectví

V několika posledních letech mnozí odborníci a komentátoři prohlásili, že Atlantická aliance se rozpadne nebo že se stane bezvýznamnou. Jako někdejší velvyslanec při Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) můžu ze zkušenosti říct, že takovéto temné předpovědi nejsou ničím novým. Jako současný americký ministr obrany zase vím, že transatlantické partnerství je stejně podstatné, jako bylo vždy.

Uvažme dějinné události, k nimž došlo za poslední rok, a úlohu, již sehrály Spojené státy a Evropa. NATO se rozrostlo o sedm nových členů – státy toužící významným způsobem k Alianci přispět. V Afghánistánu si osm milionů voličů, z nichž 40% tvořily ženy, po 5000 letech vybralo svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta. Demokraticky zvolený předseda palestinské samosprávy přináší naději na novou mírovou šanci. Na Ukrajině obyčejní občané prokázali hloubku své oddanosti svobodným a spravedlivým volbám.

V Iráku se někdejší vazalové Saddáma Husajna postavili výhrůžkám a poprvé hlasovali s volebními lístky, které dávaly na výběr ze 70 politických stran, nikoliv jen jednu jedinou. Po celé zemi se voliči scházeli o berlích a na povozech, ač míjeli plakáty, které jim vyhrožovaly: „Jdi volit a zemřeš.“ Je to tvrdá rána extremistům, jejichž ideologii voliči tak jasně odmítli.

Ohledně Iráku sice došlo ke sporům, avšak takové potíže nejsou mezi letitými přáteli ničím novým. Vzpomeňme jen na několik roztržek, které v uplynulých desetiletích vznikly mezi spojenci sdruženými v NATO. V 60. letech se Francie rozhodla vymanit se z integrovaného velení NATO a vyzvala alianční jednotky, aby opustily její území. Osmdesátá léta poznamenala hluboká neshoda a spor ohledně rozhodnutí prezidenta Ronalda Reagana rozmístit v Evropě rakety středního doletu. Ostatně, coby velvyslanec při NATO jsem v 70. letech musel letět zpět do USA, abych v Kongresu vystoupil proti legislativě nařizující stažení amerických sil z Evropy vprostřed studené války.