Argentinský prezident Eduardo Duhalde horoucně žádá o mezinárodní podporu na obnovu své země. Argentina pomoc potřebuje a zaslouží si ji, přičemž základy ekonomického úspěchu - dovednosti (gramotné a vzdělané obyvatelstvo) a instituce (federální ústavní demokracie) - země disponuje už dlouho. Duhalde ale ještě musí sdělit, co přesně je třeba udělat, aby se vlohy Argentiny daly naplno využít.
Přinejmenším přiznává, že za špatná politické rozhodnutí, jež vedla k dnešnímu marasmu, může sama Argentina. Nikdo Argentinu nenutil, aby přijala měnovou radu, kterou navrhl bývalý ministr hospodářství Domingo Cavallo a která zafixovala argentinské peso vůči americkému dolaru v neměnném směnném kurzu jedna ku jedné. (Mezinárodní měnový fond však neměl pomáhat financovat provoz měnové rady bez toho, aby žádal fiskální úpravy poté, co země liberalizovala svůj zahraniční obchod.)
Důsledkem měnové fixace bylo to, že argentinské úrokové sazby do značné míry určovaly Spojené státy. Vzhledem k tomu, že Argentina neměla přístup k základním ekonomickým nástrojům jako směnný kurz a měnová politika, nedokázala ve druhé polovině 90. let překonat hluboké vnější šoky v podobě propadu vývozních cen, posílení amerického dolaru a měnové devalvace v sousední Brazílii, která je hlavním obchodním partnerem Argentiny. Jedinou možností tehdy byla přísná fiskální úspornost, k níž však tamní vláda nikdy nedokázala získat dostatek politické vůle.
Argentinský prezident Eduardo Duhalde horoucně žádá o mezinárodní podporu na obnovu své země. Argentina pomoc potřebuje a zaslouží si ji, přičemž základy ekonomického úspěchu - dovednosti (gramotné a vzdělané obyvatelstvo) a instituce (federální ústavní demokracie) - země disponuje už dlouho. Duhalde ale ještě musí sdělit, co přesně je třeba udělat, aby se vlohy Argentiny daly naplno využít.
Přinejmenším přiznává, že za špatná politické rozhodnutí, jež vedla k dnešnímu marasmu, může sama Argentina. Nikdo Argentinu nenutil, aby přijala měnovou radu, kterou navrhl bývalý ministr hospodářství Domingo Cavallo a která zafixovala argentinské peso vůči americkému dolaru v neměnném směnném kurzu jedna ku jedné. (Mezinárodní měnový fond však neměl pomáhat financovat provoz měnové rady bez toho, aby žádal fiskální úpravy poté, co země liberalizovala svůj zahraniční obchod.)
Důsledkem měnové fixace bylo to, že argentinské úrokové sazby do značné míry určovaly Spojené státy. Vzhledem k tomu, že Argentina neměla přístup k základním ekonomickým nástrojům jako směnný kurz a měnová politika, nedokázala ve druhé polovině 90. let překonat hluboké vnější šoky v podobě propadu vývozních cen, posílení amerického dolaru a měnové devalvace v sousední Brazílii, která je hlavním obchodním partnerem Argentiny. Jedinou možností tehdy byla přísná fiskální úspornost, k níž však tamní vláda nikdy nedokázala získat dostatek politické vůle.