Když mi bylo v roce 1960 sedm let, otevřela mi babička Angelica oči ohledně významu 8. května 1945, dne, kdy nacistické Německo kapitulovalo a druhá světová válka v Evropě skončila. Trávili jsme právě letní prázdniny v Normandii, kde osvobozování Evropy od nacismu v „den D“, tedy 6. června 1944 započalo. Jednoho večera jsem poslouchal, jak se rodiče s babičkou baví o minulosti. Podrobnosti jejich rozhovoru jsem již zapomněl, ale dodnes slyším babiččino úlevné povzdechnutí, když prohlásila: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“
Z pohledu dítěte nebylo samozřejmé, že prohra je dobrá věc. Babička však měla jistě pravdu, když položila rovnítko mezi porážku a osvobození. Čím více přemýšlím o poučení, které mi před 45 lety poskytla, tím zřetelněji vidím v jejích slovech další, byť méně očividný rozměr: Jsme to „my“, kdo válku prohrál. Němci jako skupina lidí nebyli nevinnými oběťmi malého gangu zločinných cizáků zvaných „nacisté“ – nacismus byl vnitřní ideologií, kterou podporovaly miliony Němců, a každý Němec nesl zodpovědnost za její zvěrstva, ať už jí byl jako jednotlivec věrný, či nikoliv.
V dnešním Německu se drtivá většina občanů hlásí k tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození – nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo. V porovnání s veřejným míněním v roce 1960 je to jistě obrovský pokrok. Paradoxně však může obsahovat také prvek zapomnění, poněvadž vede k tendenci zakrývat skutečnost, že k osvobození byla nutná vojenská porážka. Abych použil babiččina slova, osvoboditeli zde nejsme „my“, nýbrž „oni“.
Když mi bylo v roce 1960 sedm let, otevřela mi babička Angelica oči ohledně významu 8. května 1945, dne, kdy nacistické Německo kapitulovalo a druhá světová válka v Evropě skončila. Trávili jsme právě letní prázdniny v Normandii, kde osvobozování Evropy od nacismu v „den D“, tedy 6. června 1944 započalo. Jednoho večera jsem poslouchal, jak se rodiče s babičkou baví o minulosti. Podrobnosti jejich rozhovoru jsem již zapomněl, ale dodnes slyším babiččino úlevné povzdechnutí, když prohlásila: „Díkybohu, že jsme tu válku prohráli!“
Z pohledu dítěte nebylo samozřejmé, že prohra je dobrá věc. Babička však měla jistě pravdu, když položila rovnítko mezi porážku a osvobození. Čím více přemýšlím o poučení, které mi před 45 lety poskytla, tím zřetelněji vidím v jejích slovech další, byť méně očividný rozměr: Jsme to „my“, kdo válku prohrál. Němci jako skupina lidí nebyli nevinnými oběťmi malého gangu zločinných cizáků zvaných „nacisté“ – nacismus byl vnitřní ideologií, kterou podporovaly miliony Němců, a každý Němec nesl zodpovědnost za její zvěrstva, ať už jí byl jako jednotlivec věrný, či nikoliv.
V dnešním Německu se drtivá většina občanů hlásí k tvrzení, že 8. květen 1945 byl dnem osvobození – nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo. V porovnání s veřejným míněním v roce 1960 je to jistě obrovský pokrok. Paradoxně však může obsahovat také prvek zapomnění, poněvadž vede k tendenci zakrývat skutečnost, že k osvobození byla nutná vojenská porážka. Abych použil babiččina slova, osvoboditeli zde nejsme „my“, nýbrž „oni“.