WASHINGTON, DC – Listopadové teroristické útoky v Paříži a příliv uprchlíků do Evropy, to jsou jen poslední příznaky ostrého politického a ekonomického napětí v severní Africe a na Blízkém východě. A tyto události nejsou v žádném případě izolované. Konflikty zuří i jinde a na světě žije téměř 60 milionů vysídlenců.
Rok 2015 se navíc může stát nejteplejším rokem v dějinách měření, během něhož mimořádně silný klimatický jev El Niño způsobil po celém Pacifiku meteorologické pohromy. A normalizace úrokových sazeb ve Spojených státech a zpomalení v Číně přispívá k nejistotě a vyšší ekonomické volatilitě po celém světě. Došlo k prudkému zpomalení růstu světového obchodu a pokles cen komodit způsobuje problémy ekonomikám založeným na zdrojích.
Jedním z důvodů, proč globální ekonomika tak klopýtá, je skutečnost, že ani sedm let po pádu Lehman Brothers není zajištěna finanční stabilita. Slabiny finančního sektoru v mnoha zemích přetrvávají – a na rozvíjejících se trzích rostou finanční rizika.
Když se to všechno spojí dohromady, bude globální růst v roce 2016 nerovnoměrný a přinese zklamání. Také střednědobé růstové vyhlídky globální ekonomiky oslabily, poněvadž potenciální růst sráží nízká produktivita, stárnoucí populace a dědictví globální finanční krize. Vysoké zadlužení, nízké investice a slabé banky nadále zatěžují některé rozvinuté ekonomiky, zejména v Evropě, a řadu rozvíjejících se ekonomik čekají po postkrizovém úvěrovém a investičním boomu další úpravy.
Tuto vyhlídku silně ovlivňují některé velké ekonomické přerody, které vyvolávají nezamýšlené globální důsledky a překážky – zejména jde o čínský přechod na nový růstový model a o normalizaci americké měnové politiky. Oba posuny jsou nezbytné a zdravé. Jsou dobré pro Čínu, jsou dobré pro USA a jsou dobré i pro svět. Naším úkolem je zvládnout je co možná nejefektivněji a nejhladčeji.
Čína zahájila hluboké strukturální reformy, aby zvýšila příjmy a životní úroveň, přičemž usiluje o „nový normál“ v podobě pomalejšího, bezpečnějšího a trvaleji udržitelného růstu, který se více opírá o služby a spotřebu a méně o investice a výrobu náročné na komodity. Čínští politici však musí jemně vyvažovat: při zavádění těchto obtížných reforem potřebují zároveň udržet poptávku a finanční stabilitu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jeden doprovodný efekt tohoto přerodu se projevil letos v létě, kdy obavy investorů z rychlosti zpomalování čínské ekonomiky vystavily ještě většímu tlaku trhy komodit a vyvolaly značné znehodnocení měn u mnoha vývozců komodit, kteří jsou závislí na čínské poptávce. S nižším objemem investic se sníží i čínský hlad po komoditách – tato země v současné době spotřebovává například 60% veškeré světové železné rudy. To přispěje k možnému vleklému období nízkých cen komodit, které budou muset politici – zejména ve velkých zemích vyvážejících komodity, jako jsou Austrálie a Brazílie – opatrně překlenout.
Druhý velký přerod souvisí s odhodláním amerického Federálního rezervního systému zvýšit úrokové sazby. Ačkoliv dal Fed jasně najevo, že sazby podle jeho očekávání zůstanou ještě nějakou dobu nízké, tento přerod odráží lepší ekonomické podmínky v USA, což je dobré i pro globální ekonomiku.
Nízké úrokové sazby přispívaly k hledání výnosu na straně investorů, což podporovalo finanční riskování a vyšší ohodnocení akcií, suverénních dluhopisů a podnikových úvěrů. Také Fed proto musí opatrně vyvažovat: normalizovat úrokové sazby a přitom minimalizovat riziko rozvratu finančního trhu.
A i zde existují potenciální druhotné důsledky. Ještě před prosincovým zvýšením úrokových sazeb Fedem přispěla vyhlídka přísnější měnové politiky USA k vyšším nákladům na financování pro některé dlužníky včetně rozvíjejících se a rozvojových ekonomik.
Je to součást nezbytné úpravy globálních finančních podmínek. Tento proces by však mohly zkomplikovat strukturální změny na trzích fixních příjmů, které začaly být křehčí a méně likvidní – což je recept na přehnané reakce a rozvraty na trzích.
Vedle rozvinutých ekonomik jsou obecně státy na vyšší úrokové sazby lépe připravené než v minulosti. Přesto mám obavy o jejich schopnost tlumit šoky. Řada rozvíjejících se a rozvojových ekonomik reagovala na globální finanční krizi smělými proticyklickými fiskálními a měnovými opatřeními. Díky těmto nárazníkům dokázaly stát v čele globální ekonomiky v době, kdy to potřebovala. A v posledních pěti letech představovaly téměř 80% globálního růstu.
Tyto iniciativy však obecně doprovázelo zvýšení finančního pákového efektu v soukromém sektoru a mnoho zemí nahromadilo další dluhy – z toho významnou část v amerických dolarech. Rostoucí úrokové sazby v USA a silnější dolar by proto mohly odhalit měnové nepoměry vedoucí až k podnikovým bankrotům – a k neblahé nákaze, která se rozšíří na banky a suverénní státy.
Přesto víme, že rizika spojená s těmito přerody lze zvládnout podporou poptávky, udržováním finanční stability a zavedením strukturálních reforem. Většina rozvinutých ekonomik s výjimkou USA a možná i Velké Británie bude dál vyžadovat harmonizující měnovou politiku. Všechny rozvinuté ekonomiky by však měly do svého rozhodování plně začlenit rizika druhotných důsledků a zajistit, aby byla jejich komunikace v tomto ohledu jasná.
Eurozóna zatím může zlepšit své vyhlídky tím, že se začne plně zabývat nesplácenými půjčkami v hodnotě zhruba 900 miliard eur – jde o jedno z velkých nevyřešených dědictví finanční krize. Takový krok by umožnil bankám zvýšit nabídku úvěrů, a tím posílit měnovou adaptaci, což by zlepšilo vyhlídky růstu a podpořilo tržní důvěru.
Rozvíjející se ekonomiky potřebují zkvalitnit sledování, nakolik jsou jejich velké firmy exponované vůči zahraničním měnám. Kromě toho by si měly zajistit finanční stabilitu využitím makroobezřetnostních nástrojů tak, aby posílily odolnost bank vůči zvyšování pákového efektu firem a zahraničního dluhu.
Na globální úrovni existuje naléhavá potřeba dokončit a zavést regulační reformní agendu – se zvláštním důrazem na zlepšení průhlednosti nebankovních institucí či stínových bank a dohledu nad nimi. A čeká nás i další velký úkol: zkvalitnit stále nedostatečný rámec řešení pro systémové a celosvětově aktivní finanční instituce.
Pokud jde o fiskální stránku, státy by měly realizovat takovou politiku, která je co nejpružnější a co nejpříznivější pro růst. Mezinárodní měnový fond i nadále doporučuje rozvinutým ekonomikám s prostorem k fiskálnímu stimulu, aby tohoto stimulu využily k podnícení veřejných investic, zejména do kvalitní infrastruktury. Prioritou zůstávají i důvěryhodné střednědobé fiskální plány, zejména pro USA a Japonsko.
Země vyvážející komodity, které mají prostor k fiskálnímu manévrování, by ho měly využít k usnadnění adaptace na nižší ceny. Ostatní by se měli opřít o nalezení nové fiskální rovnováhy, která bude příznivá pro růst – například zavedením daňových reforem a reforem cen energií nebo novou prioritizací výdajů tak, aby mimo jiné chránila ty nejzranitelnější.
Vývozci komodit, jako jsou Chile, Kolumbie, Norsko a Botswana, využili komoditního boomu k posílení svého fiskálního rámce vůči šokům. Získali tak větší kontrolu nad tempem nezbytných fiskálních úprav, což jim umožnilo zachovat růst. Pro ostatní z toho plyne užitečné ponaučení.
A konečně je zapotřebí, aby všechny země zdokonalily své ekonomické struktury reformou vlastních trhů práce a výrobků, infrastruktury, vzdělávacích a zdravotnických systémů a obchodní politiky. Zavádění těchto reforem samozřejmě vyžaduje dovedné a chytré politické přístupy, zejména v současné fázi nižšího růstu a vyšší nejistoty. A vzhledem ke společné podstatě řady témat – ať už jde o klimatické změny, obchod, migraci nebo globální finanční záchrannou síť – je zvýšená mezinárodní spolupráce naléhavější a nezbytnější než kdykoliv dříve.
Potěšilo mě, že se tento duch projevil při zářijovém schvalování cílů trvale udržitelného rozvoje a pak znovu v prosinci na pařížské konferenci Organizace spojených národů o klimatických změnách. Rovněž uprchlická krize na Blízkém východě a v Evropě není jen humanitární otázkou; je to i ekonomické téma, které má dopad na všechny. A my všichni máme závazek pomoci.
Ano, v roce 2016 čekají svět obrovské úkoly. Při správné politice, vedení a spolupráci je však dokážeme zvládnout ku prospěchu nás všech.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
WASHINGTON, DC – Listopadové teroristické útoky v Paříži a příliv uprchlíků do Evropy, to jsou jen poslední příznaky ostrého politického a ekonomického napětí v severní Africe a na Blízkém východě. A tyto události nejsou v žádném případě izolované. Konflikty zuří i jinde a na světě žije téměř 60 milionů vysídlenců.
Rok 2015 se navíc může stát nejteplejším rokem v dějinách měření, během něhož mimořádně silný klimatický jev El Niño způsobil po celém Pacifiku meteorologické pohromy. A normalizace úrokových sazeb ve Spojených státech a zpomalení v Číně přispívá k nejistotě a vyšší ekonomické volatilitě po celém světě. Došlo k prudkému zpomalení růstu světového obchodu a pokles cen komodit způsobuje problémy ekonomikám založeným na zdrojích.
Jedním z důvodů, proč globální ekonomika tak klopýtá, je skutečnost, že ani sedm let po pádu Lehman Brothers není zajištěna finanční stabilita. Slabiny finančního sektoru v mnoha zemích přetrvávají – a na rozvíjejících se trzích rostou finanční rizika.
Když se to všechno spojí dohromady, bude globální růst v roce 2016 nerovnoměrný a přinese zklamání. Také střednědobé růstové vyhlídky globální ekonomiky oslabily, poněvadž potenciální růst sráží nízká produktivita, stárnoucí populace a dědictví globální finanční krize. Vysoké zadlužení, nízké investice a slabé banky nadále zatěžují některé rozvinuté ekonomiky, zejména v Evropě, a řadu rozvíjejících se ekonomik čekají po postkrizovém úvěrovém a investičním boomu další úpravy.
Tuto vyhlídku silně ovlivňují některé velké ekonomické přerody, které vyvolávají nezamýšlené globální důsledky a překážky – zejména jde o čínský přechod na nový růstový model a o normalizaci americké měnové politiky. Oba posuny jsou nezbytné a zdravé. Jsou dobré pro Čínu, jsou dobré pro USA a jsou dobré i pro svět. Naším úkolem je zvládnout je co možná nejefektivněji a nejhladčeji.
Čína zahájila hluboké strukturální reformy, aby zvýšila příjmy a životní úroveň, přičemž usiluje o „nový normál“ v podobě pomalejšího, bezpečnějšího a trvaleji udržitelného růstu, který se více opírá o služby a spotřebu a méně o investice a výrobu náročné na komodity. Čínští politici však musí jemně vyvažovat: při zavádění těchto obtížných reforem potřebují zároveň udržet poptávku a finanční stabilitu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jeden doprovodný efekt tohoto přerodu se projevil letos v létě, kdy obavy investorů z rychlosti zpomalování čínské ekonomiky vystavily ještě většímu tlaku trhy komodit a vyvolaly značné znehodnocení měn u mnoha vývozců komodit, kteří jsou závislí na čínské poptávce. S nižším objemem investic se sníží i čínský hlad po komoditách – tato země v současné době spotřebovává například 60% veškeré světové železné rudy. To přispěje k možnému vleklému období nízkých cen komodit, které budou muset politici – zejména ve velkých zemích vyvážejících komodity, jako jsou Austrálie a Brazílie – opatrně překlenout.
Druhý velký přerod souvisí s odhodláním amerického Federálního rezervního systému zvýšit úrokové sazby. Ačkoliv dal Fed jasně najevo, že sazby podle jeho očekávání zůstanou ještě nějakou dobu nízké, tento přerod odráží lepší ekonomické podmínky v USA, což je dobré i pro globální ekonomiku.
Nízké úrokové sazby přispívaly k hledání výnosu na straně investorů, což podporovalo finanční riskování a vyšší ohodnocení akcií, suverénních dluhopisů a podnikových úvěrů. Také Fed proto musí opatrně vyvažovat: normalizovat úrokové sazby a přitom minimalizovat riziko rozvratu finančního trhu.
A i zde existují potenciální druhotné důsledky. Ještě před prosincovým zvýšením úrokových sazeb Fedem přispěla vyhlídka přísnější měnové politiky USA k vyšším nákladům na financování pro některé dlužníky včetně rozvíjejících se a rozvojových ekonomik.
Je to součást nezbytné úpravy globálních finančních podmínek. Tento proces by však mohly zkomplikovat strukturální změny na trzích fixních příjmů, které začaly být křehčí a méně likvidní – což je recept na přehnané reakce a rozvraty na trzích.
Vedle rozvinutých ekonomik jsou obecně státy na vyšší úrokové sazby lépe připravené než v minulosti. Přesto mám obavy o jejich schopnost tlumit šoky. Řada rozvíjejících se a rozvojových ekonomik reagovala na globální finanční krizi smělými proticyklickými fiskálními a měnovými opatřeními. Díky těmto nárazníkům dokázaly stát v čele globální ekonomiky v době, kdy to potřebovala. A v posledních pěti letech představovaly téměř 80% globálního růstu.
Tyto iniciativy však obecně doprovázelo zvýšení finančního pákového efektu v soukromém sektoru a mnoho zemí nahromadilo další dluhy – z toho významnou část v amerických dolarech. Rostoucí úrokové sazby v USA a silnější dolar by proto mohly odhalit měnové nepoměry vedoucí až k podnikovým bankrotům – a k neblahé nákaze, která se rozšíří na banky a suverénní státy.
Přesto víme, že rizika spojená s těmito přerody lze zvládnout podporou poptávky, udržováním finanční stability a zavedením strukturálních reforem. Většina rozvinutých ekonomik s výjimkou USA a možná i Velké Británie bude dál vyžadovat harmonizující měnovou politiku. Všechny rozvinuté ekonomiky by však měly do svého rozhodování plně začlenit rizika druhotných důsledků a zajistit, aby byla jejich komunikace v tomto ohledu jasná.
Eurozóna zatím může zlepšit své vyhlídky tím, že se začne plně zabývat nesplácenými půjčkami v hodnotě zhruba 900 miliard eur – jde o jedno z velkých nevyřešených dědictví finanční krize. Takový krok by umožnil bankám zvýšit nabídku úvěrů, a tím posílit měnovou adaptaci, což by zlepšilo vyhlídky růstu a podpořilo tržní důvěru.
Rozvíjející se ekonomiky potřebují zkvalitnit sledování, nakolik jsou jejich velké firmy exponované vůči zahraničním měnám. Kromě toho by si měly zajistit finanční stabilitu využitím makroobezřetnostních nástrojů tak, aby posílily odolnost bank vůči zvyšování pákového efektu firem a zahraničního dluhu.
Na globální úrovni existuje naléhavá potřeba dokončit a zavést regulační reformní agendu – se zvláštním důrazem na zlepšení průhlednosti nebankovních institucí či stínových bank a dohledu nad nimi. A čeká nás i další velký úkol: zkvalitnit stále nedostatečný rámec řešení pro systémové a celosvětově aktivní finanční instituce.
Pokud jde o fiskální stránku, státy by měly realizovat takovou politiku, která je co nejpružnější a co nejpříznivější pro růst. Mezinárodní měnový fond i nadále doporučuje rozvinutým ekonomikám s prostorem k fiskálnímu stimulu, aby tohoto stimulu využily k podnícení veřejných investic, zejména do kvalitní infrastruktury. Prioritou zůstávají i důvěryhodné střednědobé fiskální plány, zejména pro USA a Japonsko.
Země vyvážející komodity, které mají prostor k fiskálnímu manévrování, by ho měly využít k usnadnění adaptace na nižší ceny. Ostatní by se měli opřít o nalezení nové fiskální rovnováhy, která bude příznivá pro růst – například zavedením daňových reforem a reforem cen energií nebo novou prioritizací výdajů tak, aby mimo jiné chránila ty nejzranitelnější.
Vývozci komodit, jako jsou Chile, Kolumbie, Norsko a Botswana, využili komoditního boomu k posílení svého fiskálního rámce vůči šokům. Získali tak větší kontrolu nad tempem nezbytných fiskálních úprav, což jim umožnilo zachovat růst. Pro ostatní z toho plyne užitečné ponaučení.
A konečně je zapotřebí, aby všechny země zdokonalily své ekonomické struktury reformou vlastních trhů práce a výrobků, infrastruktury, vzdělávacích a zdravotnických systémů a obchodní politiky. Zavádění těchto reforem samozřejmě vyžaduje dovedné a chytré politické přístupy, zejména v současné fázi nižšího růstu a vyšší nejistoty. A vzhledem ke společné podstatě řady témat – ať už jde o klimatické změny, obchod, migraci nebo globální finanční záchrannou síť – je zvýšená mezinárodní spolupráce naléhavější a nezbytnější než kdykoliv dříve.
Potěšilo mě, že se tento duch projevil při zářijovém schvalování cílů trvale udržitelného rozvoje a pak znovu v prosinci na pařížské konferenci Organizace spojených národů o klimatických změnách. Rovněž uprchlická krize na Blízkém východě a v Evropě není jen humanitární otázkou; je to i ekonomické téma, které má dopad na všechny. A my všichni máme závazek pomoci.
Ano, v roce 2016 čekají svět obrovské úkoly. Při správné politice, vedení a spolupráci je však dokážeme zvládnout ku prospěchu nás všech.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.