MOSKVA: Snad nejtěžším úkolem toho, kdo ve svých rukou drží moc, je poznat, kdy má odejít. Jen o málo těžší – a v Rusku, jež během posledního tisíciletí nepoznalo nic než diktaturu, to platí dvojnásob – je vědět, komu moc předat. Když Boris Jelcin 31. prosince loňského roku oznámil svou rezignaci, uspěl podle všeho v obou směrech a zajistil si tak nejen osobní bezpečnost, ale také své místo v dějinách a v rodící se ruské demokracii.
Jelcin nebyl pouze ten, kdo spasil Rusko, když chtěli roku 1991 komunističtí pučisté zvrátit běh času a negovat léta Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Během devíti kalných let, které následovaly, Jelcin totiž navíc stvořil jakési nové Rusko, více méně k obrazu svému: nepředvídatelné, svévolné, nicméně plné slibů. Díky Jelcinovu odchodu má nyní úřadující prezident a Jelcinův vyvolený následník Vladimir Putin největší šanci zvítězit v nadcházejících prezidentských volbách, plánovaných na březen roku 2000.
Stíny kremelských carů a komisařů starých dob? Byl to sice manévr jako vystřižený ze staré školy komunistické politiky, ovšem tvrdit, že Jelcin je jedním z nich, by bylo přinejmenším nespravedlivé. S nadcházejícími prezidentskými volbami se Moskvou šířily všelijaké fámy; jeden britský premiér to kdysi nazval “krmením v zoo”. Svým odchodem Jelcin rázně ukončil zvěsti o tom, že se za každou cenu bude chtít držet moci, a zaslouží si za to pochvalu. Tím, že řádně a v souladu s ústavou jmenoval svého následovníka, udusil Jelcin v zárodku jakýkoli eventuální mocenský boj v Kremlu, aniž by se přitom sám zpronevěřil principům demokracie. Rusko může nyní pokračovat v transformaci od komunismu ke kapitalismu.
MOSKVA: Snad nejtěžším úkolem toho, kdo ve svých rukou drží moc, je poznat, kdy má odejít. Jen o málo těžší – a v Rusku, jež během posledního tisíciletí nepoznalo nic než diktaturu, to platí dvojnásob – je vědět, komu moc předat. Když Boris Jelcin 31. prosince loňského roku oznámil svou rezignaci, uspěl podle všeho v obou směrech a zajistil si tak nejen osobní bezpečnost, ale také své místo v dějinách a v rodící se ruské demokracii.
Jelcin nebyl pouze ten, kdo spasil Rusko, když chtěli roku 1991 komunističtí pučisté zvrátit běh času a negovat léta Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Během devíti kalných let, které následovaly, Jelcin totiž navíc stvořil jakési nové Rusko, více méně k obrazu svému: nepředvídatelné, svévolné, nicméně plné slibů. Díky Jelcinovu odchodu má nyní úřadující prezident a Jelcinův vyvolený následník Vladimir Putin největší šanci zvítězit v nadcházejících prezidentských volbách, plánovaných na březen roku 2000.
Stíny kremelských carů a komisařů starých dob? Byl to sice manévr jako vystřižený ze staré školy komunistické politiky, ovšem tvrdit, že Jelcin je jedním z nich, by bylo přinejmenším nespravedlivé. S nadcházejícími prezidentskými volbami se Moskvou šířily všelijaké fámy; jeden britský premiér to kdysi nazval “krmením v zoo”. Svým odchodem Jelcin rázně ukončil zvěsti o tom, že se za každou cenu bude chtít držet moci, a zaslouží si za to pochvalu. Tím, že řádně a v souladu s ústavou jmenoval svého následovníka, udusil Jelcin v zárodku jakýkoli eventuální mocenský boj v Kremlu, aniž by se přitom sám zpronevěřil principům demokracie. Rusko může nyní pokračovat v transformaci od komunismu ke kapitalismu.