Teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001 hluboce změnily USA a stály u zrodu nové pozornosti věnované zahraniční politice. Nová národní bezpečnostní strategie Bushovy administrativy, zveřejněná v září 2002, označuje za prvořadou hrozbu, jíž Amerika čelí, směs terorismu, ničemných států a zbraní hromadného ničení. Většina lidí s novým zaměřením americké zahraniční politiky souhlasí, avšak přou se o způsobech, jimiž by se měla uskutečňovat. Je hrozba tak veliká, že Amerika musí jednat sama, nebo by měla jednat pouze s podporou mezinárodních institucí, i když by to zemi brzdilo? Debatu dokresluje dění v Iráku, záležitost má ale hlubší kořeny.
George W. Bush ve své volební kampani roku 2000 řekl o Americe: ,,Budeme-li nadutým národem, bude se tak na nás pohlížet, ale budeme-li národem pokorným, získáme si respekt." Měl sice pravdu, většina amerických spojenců ale bohužel považovala prvních osm měsíců jeho vlády za nadutou péči o úzké americké zájmy, zaměřené na vojenskou moc a pohrdající úmluvami, pravidly chování a multilateralismem. Rezolutní prohlášení Bushovy administrativy, že Kjótský protokol o globálních změnách klimatu je ,,pasé", přispělo k reakci ostatních zemí, která stála USA křeslo v Komisi OSN pro lidská práva.
Zdálo se, že 11. září všechno změnilo. Kongres konečně uhradil americké příspěvky OSN a prezident zaměřil své úsilí na budování protiteroristické koalice. Rychlý úspěch války v Afghánistánu ovšem vedl některé členy vlády i některé komentátory k závěru, že unilateralismus se vyplácí. Například publicista Charles Krauthammer volá po ,,novém unilateralismu", v jehož rámci Amerika odmítne hrát úlohu ,,poslušného občana světa" a nepokrytě bude uskutečňovat své vlastní záměry.
Teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001 hluboce změnily USA a stály u zrodu nové pozornosti věnované zahraniční politice. Nová národní bezpečnostní strategie Bushovy administrativy, zveřejněná v září 2002, označuje za prvořadou hrozbu, jíž Amerika čelí, směs terorismu, ničemných států a zbraní hromadného ničení. Většina lidí s novým zaměřením americké zahraniční politiky souhlasí, avšak přou se o způsobech, jimiž by se měla uskutečňovat. Je hrozba tak veliká, že Amerika musí jednat sama, nebo by měla jednat pouze s podporou mezinárodních institucí, i když by to zemi brzdilo? Debatu dokresluje dění v Iráku, záležitost má ale hlubší kořeny.
George W. Bush ve své volební kampani roku 2000 řekl o Americe: ,,Budeme-li nadutým národem, bude se tak na nás pohlížet, ale budeme-li národem pokorným, získáme si respekt." Měl sice pravdu, většina amerických spojenců ale bohužel považovala prvních osm měsíců jeho vlády za nadutou péči o úzké americké zájmy, zaměřené na vojenskou moc a pohrdající úmluvami, pravidly chování a multilateralismem. Rezolutní prohlášení Bushovy administrativy, že Kjótský protokol o globálních změnách klimatu je ,,pasé", přispělo k reakci ostatních zemí, která stála USA křeslo v Komisi OSN pro lidská práva.
Zdálo se, že 11. září všechno změnilo. Kongres konečně uhradil americké příspěvky OSN a prezident zaměřil své úsilí na budování protiteroristické koalice. Rychlý úspěch války v Afghánistánu ovšem vedl některé členy vlády i některé komentátory k závěru, že unilateralismus se vyplácí. Například publicista Charles Krauthammer volá po ,,novém unilateralismu", v jehož rámci Amerika odmítne hrát úlohu ,,poslušného občana světa" a nepokrytě bude uskutečňovat své vlastní záměry.