Hlavní prioritou Evropské unie na počátku jedenadvacátého století musí být onen historický projekt, který se skrývá za poměrně nudnou nálepkou „rozšíření“. Odměnou bude totiž něco, co se v evropské historii dosud nikdy nepodařilo: nastolení liberálního řádu na celém kontinentu.
Snahy v tomto směru jsou důležitější než kdy dříve – a také mnohem složitější. Složitější proto, že veřejné mínění v zemích, které tvoří jádro Evropské unie, především v Německu a Francii, a v předních kandidátských zemích, jako je Česká republika nebo Polsko, na proces rozšiřování pohlíží s neustále se zvyšující dávkou skepse. Volební úspech Jörga Haidera v Rakousku dokázal, jak účinně jsou populističtí politikové schopni využít obav z otevírání se východu. Rozšiřování bude podle všeho zásadní otázkou německých parlamentních voleb a nejspíš také francouzských prezidentských voleb, které jsou oboje plánovány na rok 2002. To, co uklidní německé a francouzské voliče, však pravděpodobně rozlítí voliče polské a české. Postavit se za rozšíření je výzvou všem demokratickým vůdcům v celé Evropě.
Když Günter Verheugen, evropský komisař odpovědný za rozšíření, navrhnul, aby Německo uspořádalo o rozšíření referendum, položil správnou otázku, ale dal špatnou odpověď. Otázka zní: proč se během posledních více než deseti let od pádu Berlínské zdi nesnažili západní politikové trochu víc o to, aby své občany přesvědčili, že rozšíření Evropské unie o nově osvobozené státy střední, jihovýchodní a východní Evropy je ve vlastním životním a dlouhodobém zájmu jejich voličů? A jak je o tom lze dnes, se zpožděním, přesvědčit?
Hlavní prioritou Evropské unie na počátku jedenadvacátého století musí být onen historický projekt, který se skrývá za poměrně nudnou nálepkou „rozšíření“. Odměnou bude totiž něco, co se v evropské historii dosud nikdy nepodařilo: nastolení liberálního řádu na celém kontinentu.
Snahy v tomto směru jsou důležitější než kdy dříve – a také mnohem složitější. Složitější proto, že veřejné mínění v zemích, které tvoří jádro Evropské unie, především v Německu a Francii, a v předních kandidátských zemích, jako je Česká republika nebo Polsko, na proces rozšiřování pohlíží s neustále se zvyšující dávkou skepse. Volební úspech Jörga Haidera v Rakousku dokázal, jak účinně jsou populističtí politikové schopni využít obav z otevírání se východu. Rozšiřování bude podle všeho zásadní otázkou německých parlamentních voleb a nejspíš také francouzských prezidentských voleb, které jsou oboje plánovány na rok 2002. To, co uklidní německé a francouzské voliče, však pravděpodobně rozlítí voliče polské a české. Postavit se za rozšíření je výzvou všem demokratickým vůdcům v celé Evropě.
Když Günter Verheugen, evropský komisař odpovědný za rozšíření, navrhnul, aby Německo uspořádalo o rozšíření referendum, položil správnou otázku, ale dal špatnou odpověď. Otázka zní: proč se během posledních více než deseti let od pádu Berlínské zdi nesnažili západní politikové trochu víc o to, aby své občany přesvědčili, že rozšíření Evropské unie o nově osvobozené státy střední, jihovýchodní a východní Evropy je ve vlastním životním a dlouhodobém zájmu jejich voličů? A jak je o tom lze dnes, se zpožděním, přesvědčit?