7

Mýtus khaki demokracie

NEW YORK – Egypt a Thajsko mají málo společného, kromě jedné věci. Vzdělaní lidé, kteří se pyšní tím, že jsou demokraté, v obou zemích v různých dobách dospěli až k potlesku vojenskému puči proti volené vládě. Řadu let předtím vzdorovali vojenským režimům. V Thajsku roku 2006 a v Egyptě minulý měsíc ale s radostí sledovali násilné vypuzení svých politických vůdců.

Ta perverze není bezdůvodná. Volení vládci v obou zemích, Tchaksin Šinavatra v Thajsku a Muhammad Mursí v Egyptě, byli dobrými příklady neliberálních demokratů: měli sklon svůj volební úspěch považovat za mandát k manipulaci ústavních norem a chovali se autokraticky.

V tomto ohledu nejsou sami. Ve skutečnosti jsou zřejmě typickými vůdci v zemích se slabou či zcela chybějící historií demokratického vládnutí. Do téhož tábora patří turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan. A kdyby předáci alžírské Islámské fronty spásy (FIS) po svém prvotním úspěchu v demokratických volbách v roce 1991 dostali možnost převzít moc, téměř s jistotou by se také stali neliberálními vládci. (Namísto toho je vojenský puč rozdrtil dřív, než se mohlo uskutečnit druhé kolo voleb, což vyvolalo brutální osmiletou občanskou válku, během níž podle odhadů zahynulo 200 tisíc lidí.)

Důsledky thajského puče v roce 2006 nebyly zdaleka tak krvavé. Hořkost mezi Šinavatrovými stoupenci ale přetrvává – i když je teď premiérkou jeho sestra Jinglak. Ustavičně hrozí pouliční násilí. Pouze churavý a vysílený pětaosmdesátiletý král Pchúmipchon Adunjadét stále plní funkci symbolu národní soudržnosti. Bez něj by mohly znovu rychle propuknout boje mezi venkovskou chudinou a městskými elitami. To thajské demokracii nevěští nic dobrého. Další zásah armády je to poslední, co země potřebuje.