Tajemství argentinské ekonomiky se pomalu a jistě rozplývá v pouličních demonstracích, vyrabovaných obchodech a politickém chaosu. Podle vseobecně přijímaného názoru za to může smrtonosná kombinace lehkovážných vládních výdajů a pevného směnného kurzu. Podle této teze zvýsily obrovské daňové deficity domácí poptávku, což urychlilo inflaci a způsobilo reálné zvýsení hodnoty pesa, přestože bylo svázáno s dolarem v nominálním poměru jedna ku jedné. Státní dluh narůstal a vládě zůstávala jediná naděje, jak jej splatit: výraznou deflací disponibilních peněžních prostředků a úvěrů - jež s sebou téměř nevyhnutelně musela přinést snížení produkce, zvýsení nezaměstnanosti a občanské nepokoje.
To je přijatelné uvažování, neboť spatný směnný kurz zřejmě opravdu stál u zrodu argentinských problémů (i když z velmi odlisných důvodů, o nichž zde nebudeme mluvit, totiž důvodů spojených s náhlým zastavením kapitálových toků). Samotná daňová hýřivost vsak zhroucení argentinské ekonomiky nevysvětluje.
V devadesátých letech rozpočtový schodek Argentiny nikdy nepřesáhl 2 procenta HDP, s výjimkou roku 1999, kdy stoupl na 2,5 procenta, a roku 2000, kdy klesl na 2,4 procenta. Přestože půjčkami veřejného sektoru se zahraniční dluh země zvýsil z 28,4 procenta HDP v roce 1991 na 51,4 procenta v roce 2000, zasluhuje si stále úspěsné srovnání se zeměmi známými svou daňovou bezúhonností. Evropská unie například od svých členských zemí vyžaduje, aby jejich rozpočtový deficit nepřesahoval 3 procenta a státní dluh 60 procent HDP. Větsina zemí EU se navíc přijetím eura - podobně jako Argentina stabilizací svého pesa vůči dolaru - vzdala kontroly nad směnnými kurzy svých měn. Nikdo vsak ani v nejmensím nenaznačuje, že by Německo, Francie či Itálie riskovaly osud Argentiny.
Tajemství argentinské ekonomiky se pomalu a jistě rozplývá v pouličních demonstracích, vyrabovaných obchodech a politickém chaosu. Podle vseobecně přijímaného názoru za to může smrtonosná kombinace lehkovážných vládních výdajů a pevného směnného kurzu. Podle této teze zvýsily obrovské daňové deficity domácí poptávku, což urychlilo inflaci a způsobilo reálné zvýsení hodnoty pesa, přestože bylo svázáno s dolarem v nominálním poměru jedna ku jedné. Státní dluh narůstal a vládě zůstávala jediná naděje, jak jej splatit: výraznou deflací disponibilních peněžních prostředků a úvěrů - jež s sebou téměř nevyhnutelně musela přinést snížení produkce, zvýsení nezaměstnanosti a občanské nepokoje.
To je přijatelné uvažování, neboť spatný směnný kurz zřejmě opravdu stál u zrodu argentinských problémů (i když z velmi odlisných důvodů, o nichž zde nebudeme mluvit, totiž důvodů spojených s náhlým zastavením kapitálových toků). Samotná daňová hýřivost vsak zhroucení argentinské ekonomiky nevysvětluje.
V devadesátých letech rozpočtový schodek Argentiny nikdy nepřesáhl 2 procenta HDP, s výjimkou roku 1999, kdy stoupl na 2,5 procenta, a roku 2000, kdy klesl na 2,4 procenta. Přestože půjčkami veřejného sektoru se zahraniční dluh země zvýsil z 28,4 procenta HDP v roce 1991 na 51,4 procenta v roce 2000, zasluhuje si stále úspěsné srovnání se zeměmi známými svou daňovou bezúhonností. Evropská unie například od svých členských zemí vyžaduje, aby jejich rozpočtový deficit nepřesahoval 3 procenta a státní dluh 60 procent HDP. Větsina zemí EU se navíc přijetím eura - podobně jako Argentina stabilizací svého pesa vůči dolaru - vzdala kontroly nad směnnými kurzy svých měn. Nikdo vsak ani v nejmensím nenaznačuje, že by Německo, Francie či Itálie riskovaly osud Argentiny.