0

Jak velký má být nouzový východ?

BRUSEL – Eurozónu uvrhává do chaosu hromadný spěch investorů k únikovým východům. Jelikož investoři nemají ponětí, jaká rizika hrozí, výnosy z vládního dluhu zemí na okraji eurozóny vystřelují do nebes.

Úřady chtějí konejšit. Investoři by se prý neměli znepokojovat, neboť současný záchranný nástroj – Evropský mechanismus finanční stability (EFSF) – až doposavad fungoval, aniž by držitele dluhopisů očesával, a bude nadále využíván asi až do roku 2013. Teprve po tomto termínu prý určitý nový mechanismus otevře prostor pro ztráty soukromých investorů, a to výhradně u dluhů emitovaných po této lhůtě.

Trhy ale této zprávě nevěří – a z dobrého důvodu: je nevěrohodná, protože ekonomicky nedává smysl. Vždyť z tvrzení, že riziko ztrát bude hrozit jen u dluhu emitovaného až poté, co v roce 2014 začne platit nový mechanismus řešení krizí, plyne, že veškerý dluh vydaný do té doby je bezpečný a že v současnosti k insolvenci nemůže dojít, tak jako v Řecku a Irsku, ale jedině v jakési vzdálené budoucnosti. Představitelé EU vlastně investorům říkají: „Komu věříte – nám, nebo svým vlastním očím?“

Z pohledu velmi mnoha investorů se navíc Portugalsko, typické vyhlídkami na mdlý růst a nedostatečnými domácími úsporami k financování schodku veřejného sektoru, podobá Řecku. Španělsko je zase zjevně nuceno potýkat se s vlastním irským problémem, konkrétně s obrovským převisem na trhu s bydlením – a zřejmě i rozsáhlými ztrátami v bankovním sektoru – v důsledku prasknutí mimořádně velké bubliny realit. Potíže Portugalska a Španělska jsou sice možná méně závažné než v Řecku a Irsku, ale to pro investory patrně není dostatečná motivace k tomu, aby kupovali jejich vládní dluh.