0

Co je v nepořádku s evropskou pravicí?

VARŠAVA: Po celé Evropě se tradiční pravicově orientované strany nacházejí v krizi. Britští Toriové se vydali na sebevražednou cestu k vlastní izolaci ve své malé imaginární Anglii. Francouzská pravice je zasažena občanskou válkou, kde vnuk Charlese de Gaulla a poslanec Evropského parlamentu opustil vlastní Gaullistickou stranu a připojil se k Jean-Marie Le Penově Nacionalistické frontě. A dokonce němečtí Křesťanští demokraté, dosud pevní jako skála, klesají do hlubin finančních skandálů. Pouze extremistická pravicová strana rakouských Svobodných Jörga Haidera postupuje kupředu a vítězí. Je tedy evropská pravice odsouzena k zániku vyhynutím či k extremismu?

Nejsem stoupenec ani levice, ani pravice. Ale přesto, potíže pravice by měly vzbuzovat obavy všech myslících demokratů; už proto, že všechny tyto problémy se neomezují jen na západní polovinu Evropy. Před dvěma roky jsem obdivoval obrovský profesionalismus, s jakým se polská a maďarská pravice dostala k moci. Od té doby se jim podařilo, jako ostatním západoevropským konservativcům – přinejmenším v politické oblasti – zfušovat co se dalo. Obě tato hnutí dnes v průzkumech veřejného mínění dosahují pouhých cirka 20% podpory. Takzvaní postkomunisti se vznášejí vysoko nad nimi s podporou okolo 70%.

Možná se nám ale pád popularity pravice našich nových demokracií snaží něco napovědět o pravicích ve starých evropských demokraciích. Tak jako jejich západní kolegové, jsou polští a maďarští konservativci polapeni mezi jejich stále méně přitažlivý neoliberalismus a stále více anachroničtějšími komunitárními tradicemi.

Fidesz v Maďarsku a Volební aliance Solidarity (AWS) v Polsku se dostaly před dvěma roky k moci právě jako reakce na své postkomunistické předchůdce. Během jejich úředního období ale postkomunistická strana nijak váženě nerozkolébala reformní koráb a ani nijak neohrozila demokracii. Voliči byli připraveni odtrhnout se od starých vazeb – voliči v devadesátých letech jednak značně omládli a rovněž výhody nad starým režimem, především poté, co se přehnala recese z počátku devadesátých let a reformní politiky se začaly vyplácet, se staly zcela hmatatelnými. Skoro lze říci, že lidé se měli poněkud stydět, že postkomunistům umožnili v polovině devadesátých let vyhrát druhé kolo demokratických voleb.