Vladimir de Gaulle?

MOSKVA – Největším zklamáním postkomunistické éry je nezdar Západu – a zejména Evropy – při budování úspěšného vztahu s Ruskem. Většina politiků a expertů očekávala, že po zákonitě trnitém období přechodu se Rusko připojí ke Spojeným státům a Evropě ve strategickém a hospodářském partnerství založeném na společných zájmech a hodnotách. Tempo změn by mohlo být důvodem k pochybnostem, avšak jejich směřování nikoliv. Drtivé vítězství Vladimira Putina ve víkendových volbách do Státní dumy odhalilo lživost takové představy.

Společných zájmů dnes ubylo a hodnoty se začaly rozcházet. Obrozené Rusko je hlavní revizionistickou mocností světa, která odmítá status quo založené na představě vítězství Západu ve studené válce. Dva jeho atributy supervelmoci – jaderné zbraně a energie – z něj dělají potenciálního vůdce všech menších mocností, které nejsou spokojeny se svým postavením ve světě. Potenciální rusko-čínská osa založená na společném odporu vůči hegemonii USA v sobě nese zárodek nové bipolarity.

Západní očekávání trajektorie postkomunistického Ruska se opíralo o tři předpoklady, které se ukázaly jako mylné. Za prvé většina ruské elity odmítla názor, že ztráta impéria je nezvratná. Za druhé unilateralismus Bushovy administrativy rozmetal na kusy víru, že USA budou i nadále poskytovat světu „multilaterální“ vedení – americký unilateralismus byl naopak pro Rusko podnětem k uskutečňování vlastní unilaterální politiky. A za třetí se Rusko zatím hospodářsky neintegrovalo se Západem – zejména s Evropou – tak, jak se očekávalo.