Soumrak našich politických bohů

Dříve jsem si myslíval, že dvacátý druhý dodatek k Ústavě Spojených států amerických je zřejmě nejlepším způsobem jak zajistit, aby političtí lídři nezůstávali ve svém angažmá déle, než je zdrávo, a zároveň a neméně významně, aby nevyčerpali svou účinnost. Tento dodatek znemožňuje prezidentům USA úřadovat ve více než dvou funkčních obdobích.

Zřejmě jsem tehdy zapomínal na lopotnou dřinu předchůdců prezidenta George W. Bushe v jejich druhém funkčním období, ale jeho současná nesnáz dokládá, že ústavní omezení má své vlastní problémy. V prvé řadě prezidenta v určitém okamžiku druhého funkčního období proměňuje v bezmocnou figurku. Pamatuje si někdo, že se po svém znovuzvolení Bush zavázal k provedení reformy penzijního systému (Social Security)? Teď jej ochromuje nejen demokratická opozice, ale rovněž, a snad ještě silněji, bitky o následnictví v jeho vlastní straně.

Osud Bushova přítele, britského ministerského předsedy Tonyho Blaira prokazuje, že se politik do situace bezmocné figurky může dostat i bez ústavního omezení ohledně pobytu v úřadu – ba vlastně bez psané ústavy vůbec. Blair udělal tu osudovou chybu, že si mez svého pobytu v úřadu stanovil sám, když řekl, že se nebude počtvrté ucházet o zvolení do čela Labouristické strany. I bez takového slibu by však pro něj po devíti letech v úřadu bylo těžké spojit reformní program se smyslem pro to, čeho lze s ohledem na atmosféru v jeho straně a v zemi dosáhnout.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/EWJxo5c/cs;