3

Konsensus třetí cesty

Století, které právě skončilo, bylo bohaté na zjednodušující ideologie – jak levicové, tak pravicové. Socialismus se dostal na lavici obžalovaných a byl shledán nevyhovujícím. Velký komunistický experiment je nyní takřka u konce, s výjimkou několika málo opevněných výsep, jako je Kuba či Severní Korea. Pravicová ideologie, reprezentovaná tzv. washingtonským konsensem, nebyla o mnoho úspěšnější, ačkoli o jejích neúspěších se příliš nemluví.

Posledních padesát let dokázalo, že jakkoli je rozvoj možný, není nevyhnutelný. Země, jež se tímto pravidlem řídily nejviditelněji a nejúspěšněji, tedy země východní Asie, uplatňovaly politiku diametrálně odlišnou od politiky washingtonského konsensu. Před finanční krizí v roce 1997 zaznamenala východní Asie třicet let nejen bezpříkladného růstu, ale i bezpříkladného snížení chudoby.

Z těchto úspěchů se zrodil nový pohled: takzvaná „třetí cesta“ mezi socialismem a tržním fundamentalismem. Je ironické, že i Spojené státy, po dlouhou dobu zanícený obhájce tržního fundamentalismu, si vytvořily svou vlastní verzi „třetí cesty“. Americký průmysl rostl za zdí celních sazeb. Od dob první telegrafní linky mezi Washingtonem a Baltimorem, postavené federální vládou v roce 1842, až k dnešnímu internetu, od zemědělských nástavbových studijních programů v 19. století k programům vojenského výzkumu ve 20. a 21. století podporovala nová průmyslová odvětví v USA tichá, tržně orientovaná průmyslová politika.

Neexistuje pochopitelně žádná třetí cesta společná pro všechny státy a všechny situace, nýbrž mnoho různých „třetích cest“ přizpůsobených společenským, politickým a ekonomickým podmínkám dané země. Všechny tyto třetí cesty mají ovšem několik společných bodů: