18

Kudy vpřed v americké zahraniční politice?

BÉNGALÚRU – Když americký prezident Barack Obama nedávno promluvil v Organizaci spojených národů o potírání Islámského státu, mnozí jeho kritici namítali, že klade příliš velký důraz na diplomacii a nedostatečně zdůrazňuje nasazení síly. Srovnávalo se s vojenskými zásahy, jež v syrské občanské válce uskutečnil ruský prezident Vladimír Putin, a jak se do obrátek dostává kampaň před americkými prezidentskými volbami, někteří republikánští kandidáti obvinili Obamu z izolacionismu.

Taková obvinění jsou plodem stranických přestřelek a nevycházejí z důkladné politické analýzy. Na současnou atmosféru je přesnější pohlížet jako na vychýlení kyvadla americké zahraniční politiky, řečeno pojmy Stephena Sestanoviche z Columbijské univerzity, od „maximalistických“ politik k „redukčním“.

Redukce není izolacionismus; jedná se o korekci strategických cílů a prostředků. K prezidentům, kteří se od konce druhé světové války drželi redukčních politik, patřili Dwight Eisenhower, Richard Nixon, Jimmy Carter a teď Obama. Žádný objektivní historik by nikoho z nich neoznačil za izolacionistu.

Eisenhower kandidoval v roce 1952 na prezidenta, protože se postavil proti izolacionismu předního republikánského kandidáta Roberta Tafta. Nixon se sice domníval, že USA jsou v úpadku, ostatní však nikoliv. Ve srovnání s opravdovými izolacionisty 30. let, kteří urputně brojili proti intervencím na pomoc Británii ve druhé světové válce, byli všichni pevní internacionalisté.