0

Tři léčby na tři krize

Plnou finanční krizi vyvolává prudký pokles cen velké řady aktiv, které vlastní banky a další finanční instituce nebo jež tvoří finanční rezervy jejich dlužníků. Léčba závisí na tom, který ze tří módů tento pád cen aktiv definuje.

První – a „nejsnazší“ mód – nastává ve chvíli, kdy investoři odmítnou nakupovat za normální ceny ne proto, že si uvědomují podezřelost základních ekonomických ukazatelů, nýbrž že se obávají, že ostatní propadnou panice, což všechny donutí prodávat za směšně nízké ceny. Léčbou na tento mód – tedy na krizi likvidity způsobenou poklesem důvěry ve finanční systém – je zajištění, aby banky a další finanční instituce s hotovostními závazky mohly navyšovat, co potřebují, prostřednictvím půjček od jiných bank a finančních institucí, případně od centrálních bank.

Toto pravidlo formuloval před více než sto lety Walter Bagehot: uklidnění trhů vyžaduje, aby centrální banky půjčovaly za sankční sazbu všem institucím v tísni, které by za normálních okolností byly s to poskytnout rozumné záruky. Jakmile budou mít všichni jistotu, že bez ohledu na paniku ostatních se finanční instituce nebudou muset se ztrátou zbavovat nelikvidních aktiv, panika opadne. Sankční sazba pak zajišťuje, aby finanční instituce nemohly profitovat z investičního chování, které vedlo k jejich nelikviditě – a stimuluje instituce, aby se napříště měly před touto eventualitou náležitě na pozoru.

Ve druhém módu ceny aktiv klesají, protože si investoři uvědomují, že nikdy neměly být tak vysoko, případně proto, že budoucí růst produktivity bude pravděpodobně nižší a úrokové sazby vyšší. V obou případech nejsou stávající ceny aktiv nadále zaručeny.