1

Potíž s eurobondy

MNICHOV – Německá kancléřka Angela Merkelová odolala tlaku z jižní Evropy: žádné eurobondy nebudou. Pro trhy je to zklamání, ale u dotčených zemí není jiné cesty jak se znovu dát dohromady než trpělivě trvat na etapě dluhové kázně a konci uvolněných rozpočtových mantinelů.

Ti, kdo investovali do potížemi zmítaných ekonomik Evropy, dostávají dost už teď. Rozhodnutí lídrů eurozóny z 21. července, že Evropskému mechanismu finanční stability (EFSF) dovolí vykupovat staré dluhy, a to v mezích daných pouze kapacitou EFSF, se už vlastně rovná jakémusi eurobondu. Rovněž Evropská centrální banka bude lehkovážně pokračovat ve své sanační politice spočívající v úvěrování otřesených členských zemí eurozóny a v nákupech jejich státních dluhopisů.

Jižní Evropa důrazně naléhá na úplný přechod k eurobondům, aby se zbavila rizikových prémií, které od ní trhy ve srovnání s Německem požadují. Je to pochopitelné, jelikož naděje, že dojde ke konvergenci úrokových sazeb, byla pro tyto země od počátku rozhodujícím důvodem pro přístup k euru. V letech 1997-2007, o maličko víc než deset let, se tato naděje naplňovala.

Italskému státu konvergence úrokových sazeb přinesla střednědobé snížení plateb za dluhovou službu ve výši až 6 % HDP. To by bývalo postačilo na splacení celého italského národního dluhu během zhruba patnácti let. Itálie se však rozhodla toto úrokové zvýhodnění prohýřit. Dnešní poměr italského zadlužení k HDP, dosahující 120 %, je stejně vysoký, jako když země v polovině 90. let vstoupila do eurozóny.