0

Měkký podbřišek ,,tvrdého jádra" Evropy

Francie a Německo na sebe kdysi pohlížely jako na ,,tvrdé jádro" Evropské unie, které obklopují soustředné kruhy méně angažovaných partnerů. Do nejvnitřnějšího kruhu evropských ,,pravověrných" přitom byli připuštěni pouze zbývající čtyři zakládající členové někdejšího Evropského společenství - Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.

Poválečné usmíření Francie a Německa - jež se kdysi vnímaly jako ,,dědiční nepřátelé" a bojovaly proti sobě - bylo po půl století nesporným motorem evropské integrace. Dnes však tento francouzsko-německý pár připomíná spíše měkký podbřišek Evropy. Motor se proměnil v brzdu.

Traumatická zkušenost s nejednotností Západu ohledně Iráku v Radě bezpečnosti OSN - kde vlády Jacquese Chiraka a Gerharda Schrödera stály v čele odporu vůči Spojenými státy a Velkou Británií vedené invazi do Iráku - demonstrovala, že francouzsko-německý bilateralismus má ničivé vedlejší účinky. Jejich domnělý nárok hovořit za celou Evropu postavil velkou část unie proti sobě.

Evropské ,,tvrdé jádro" není samo o sobě cílem. Jeho smyslem je překonat národní sobectví a dát dobrý příklad. Pokud se francouzsko-německý pár řídí duchem multilateralismu, spojuje Evropu dohromady. To je však přesně věc, od níž nyní Francie a Německo v mnoha oblastech evropské integrace upouštějí.