Provokativní kniha Důstojnost státu z pera japonského matematika Masahika Fudžiwary znovu rozdmýchala debatu o otázce, zda existují nějaké specificky „asijské“ hodnoty. Kniha, která dosud nebyla přeložena do jiných jazyků, je emocionálním voláním po japonské „speciální cestě“. Konkrétně se v ní tvrdí, že liberální demokracie je západním vynálezem, jenž dost dobře nevyhovuje japonskému či asijskému charakteru.
Zdůvodnění je prapodivné a jako by oživovalo kritiku z devatenáctého století, která bývá obvykle spojována s Nietzschem, totiž že křesťanství (a islám) vytváří poddajnou, či dokonce poníženou mentalitu kontrastující s hrdinskými ctnostmi klasického dávnověku nebo válečnických společností, jako je svět japonských samurajů. Demokracie zase podle Fudžiwary klade přehnaný důraz na rozum, což je další západní konstrukt. „My Japonci,“ píše autor, „však nemáme náboženství, jako je křesťanství nebo islám, takže potřebujeme něco jiného: hluboké emoce.“
Mnoha nejaponským Asiatům se velká část či celé Fudžiwarovo sdělení nebude líbit, protože v něm zaslechnou nepříjemné historické dozvuky. Koneckonců neexistuje žádný důvod se domnívat, že všichni Asiaté sdílejí nějakou zvláštní touhu po autoritářství nebo že například čínská hnutí za demokracii jsou jen neupřímnými nohsledy ve službách západních zájmů.
Provokativní kniha Důstojnost státu z pera japonského matematika Masahika Fudžiwary znovu rozdmýchala debatu o otázce, zda existují nějaké specificky „asijské“ hodnoty. Kniha, která dosud nebyla přeložena do jiných jazyků, je emocionálním voláním po japonské „speciální cestě“. Konkrétně se v ní tvrdí, že liberální demokracie je západním vynálezem, jenž dost dobře nevyhovuje japonskému či asijskému charakteru.
Zdůvodnění je prapodivné a jako by oživovalo kritiku z devatenáctého století, která bývá obvykle spojována s Nietzschem, totiž že křesťanství (a islám) vytváří poddajnou, či dokonce poníženou mentalitu kontrastující s hrdinskými ctnostmi klasického dávnověku nebo válečnických společností, jako je svět japonských samurajů. Demokracie zase podle Fudžiwary klade přehnaný důraz na rozum, což je další západní konstrukt. „My Japonci,“ píše autor, „však nemáme náboženství, jako je křesťanství nebo islám, takže potřebujeme něco jiného: hluboké emoce.“
Mnoha nejaponským Asiatům se velká část či celé Fudžiwarovo sdělení nebude líbit, protože v něm zaslechnou nepříjemné historické dozvuky. Koneckonců neexistuje žádný důvod se domnívat, že všichni Asiaté sdílejí nějakou zvláštní touhu po autoritářství nebo že například čínská hnutí za demokracii jsou jen neupřímnými nohsledy ve službách západních zájmů.