0

Problém s „tepáním Číny“

Dnešní tlak na Čínu, aby zvýšila hodnotu jüanu vůči dolaru, se přízračně podobá tlaku na Japonsko před 30 lety, aby zhodnotilo jen. Pro tento tlak se tehdy vžil výraz „tepání Japonska“, který označoval hrozbu amerických obchodních sankcí, pokud Japonsko nezmírní konkurenční tlak na americký průmysl. Nadhodnocený jen ( endaka fukyo ) však do roku 1995 uvrhl japonskou ekonomiku do takové deprese, že se Američané nechali obměkčit a vyhlásili novou politiku „silného dolaru“. Dnes nastoupilo na scénu „tepání Číny“ a výsledek by mohl být stejně špatný, ne-li ještě horší.

V roce 2000 byl bilaterální obchodní přebytek Číny stejně velký jako přebytek Japonska; v roce 2004 již byl dvojnásobný. A zatímco „tepání Japonska“ zahrnovalo „dobrovolné“ omezení vývozu ohrožujícího americký těžký průmysl, kde se soustředily politicky silné lobby, stávající čínský vývoz tvoří zejména výrobky lehkého průmyslu s nízkým až středním stupněm technologické vyspělosti. „Tepání Číny“ tak znamená především tlak na revalvaci jüanu. Takový požadavek je však dnes stejně neopodstatněný jako kdysi tlak na Japonsko, aby zhodnotilo jen.

Finanční tisk a řada vlivných ekonomů argumentují tím, že velké znehodnocení dolaru je potřebné kvůli korekci amerického vnějšího deficitu. Současný schodek běžného účtu platební bilance USA – který v letech 2004 a 2005 činil asi 6% HDP – však odráží zejména nové kolo deficitních výdajů ze strany americké federální vlády a překvapivě nízkou míru úspor amerických domácností (snad kvůli bublině v cenách nekomerčních realit).

Léčba navíc může být horší než sama choroba. Trvalé zhodnocování měny věřitelské země vůči dominantní světové měně je receptem na zpomalení hospodářského růstu, po němž nakonec následuje deflace, jak v 90. letech zjistilo Japonsko – kde ani nedošlo k žádnému patrnému snížení vysokého relativního obchodního přebytku. V rychle rostoucí rozvojové zemi, jejíž finanční systém je stále nezralý, je zavedení flexibility směnného kurzu za účelem izolace domácí makroekonomické politiky od přílivových vln mezinárodních plateb, o což se zasazuje MMF, ještě pochybnější strategií.