0

Mocenský zlom

Že evropské turné prezidenta Bushe doprovázejí protesty od Berlína k Římu, tomu není divu. Mírně zvláštní už pak je, že i přes rozdílnosti, jež vznikají mezi Spojenými státy a jejich spojenci - slovo "schizma" je zde asi nepatřičné -, probíhají schůzky George Bushe s evropskými lídry tak hladce. Neshody se netýkají jen Izraele nebo amerických celních sazeb na dovoz oceli či možnosti, aby americké soudy měly možnost odsuzovat k smrti podezřelé teroristy s evropskými pasy. Osou těchto neshod se postupně stává fundamentálně odlišná vize budoucího fungování světa.

Během studené války, kdy měl Západ strach z útoku sovětského bloku, stály proti této hrozbě Spojené státy a Evropa, spojené Severoatlantickou aliancí, svorně jako jeden muž. Dnes, kdy je pro západní země ústřední hrozbou mezinárodní nestabilita a terorismus, jsou spojenci v NATO mnohem méně jednotní v tom, jak se k těmto novým hrozbám postavit.

Jde zčásti o ony transatlantické rozdíly na téma výše výdajů na zbrojení a tedy vojenského potenciálu. USA vydávají na obranu mnohem více než jejich evropští spojenci; výsledkem je, že mají vojenský potenciál, který se liší nejen kvantitou, ale i kvalitou.

Důsledky tohoto rozdílu jsme viděli v Afghánistánu. Mluvilo se o článku 5 Dohody o Severoatlantické alianci, jako by útok na Dvojčata byl útokem na celou alianci. Mnoho lidí čekalo, že Amerika vyzve NATO ke kolektivní odvetě. Bushova vláda se ale rozhodla, že válku rozpoutá v podstatě sama: k takové malé válce přeci nepotřebuje evropské spojence. V posledních fázích bojů přesto v horách podél afghánsko-pákistánské hranice operovaly francouzské stíhací letouny Mirage a britské, německé, dánské a norské zvláštní jednotky.