Politika frustrace

Plodí krajní chudoba násilí a nakonec revoluci? Mnozí lidé jsou přesvědčeni že ano a v souladu s tím se snaží vysvětlovat fenomény sahající od gerilových povstání po islamistický terorismus.

Co lidi pohání a vyvolává změny společností, věděli však lépe už Karel Marx a Alexis de Tocqueville, dva vynikající sociální analytici devatenáctého století. Krajní bída nepřináší rebelii, nýbrž apatii. Ti nejchudší mohou být využiti nanejvýš při občasných manifestacích zlosti, ale sami nejsou hmotou, z níž vznikají teroristé nebo revolucionáři.

Mnohem podstatnější skupinou jsou v každé společnosti ti, kdo se začali přibližovat novým poměrům, avšak jejich postupu něco brání. Jejich touhy a ambice nejsou za daných okolností nerealistické, ale něco je maří. Věci nejsou v pohybu tak rychle, jak by chtěli, nebo se nehýbou vůbec, a to v důsledku poměrů, nad nimiž nemají moc. Příležitosti sice existují, ale nelze se jich chopit a uskutečnit je.