0

Návrat národního státu

Stalo se módou prohlašovat, že národní stát ztratil ve světě místo. Spíše se tvrdí, že vlivem globalizace již jednotlivé státy nedokážou uplatňovat kontrolu nad vlastními záležitostmi. Musí se spojovat s ostatními, například v Evropské unii nebo ve sdruženích ASEAN či Mercosur, a musí stále více spoléhat na celosvětové instituce, jako jsou Organizace spojených národů, Světová banka a Světová obchodní organizace.

Takový názor je však riskantní. Při bližším zkoumání se navíc ukazuje jako pochybný, ne-li přímo mylný. Národní stát se svými silnými i slabými stránkami žije a má se čile k světu.

Máme-li začít jeho silnými stránkami, zůstává národní stát jediným politickým prostorem, v němž se daří ústavě svobody. Demokratický kredit organizací jako EU je pochybný a v případě OSN a dalších světových institucí zcela schází. Navíc se navzdory častému hledání nové identity – evropské, latinskoamerické nebo jiné, či dokonce jakési „světové občanské společnosti“ – cítí většina lidí doma ve vlastní zemi: v národním státě, jehož jsou občany.

Také migrace má obvykle podobu migrace do jiných zemí. Mnoho států v současnosti diskutuje o integraci migrantů. Co je potřeba k tomu, aby byl člověk Britem, Němcem nebo Američanem? Podobné debaty o přistěhovalectví mají logiku, pouze pokud uznáme, že občanství je definováno státy a pro státy.