0

Pravice a její myšlení

Ohromující vzestup Jean-Marie Le Pena ve francouzských prezidentských volbách odhaluje nejen ochablost francouzské politiky, ale i hlubší krizi, kterou prožívají tradiční evropští demokratičtí konzervativci tváří v tvář stoupající hvězdě xenofobních stran v Nizozemsku, Dánsku, Rakousku, Belgii a Německu. Přední německý konzervativec Jürgen Rüttgers předkládá svou diagnózu.

Konzervatismus po celé Evropě prožívá krizi. Politické strany, jež si říkají konzervativní a jež voliči jako konzervativní vnímají, dále vyhrávají volby a staví se do čela státní moci. Ale artikulovat demokratický konzervatismus jako světonázor, jako koncepční rámec a jako způsob chování (ať už u moci nebo v opozici) - to je den ode dne těžší. Sotvakdo dnes dokáže uspokojivě odpovědět, co to znamená, být konzervativcem.

Jedním z problémů - alespoň pokud jde o volby - je to, že vyhlídky, jež líčí ,,liberální" a ,,progresivní" strany, jsou mnohem atraktivnější a úspěšnější než konzervativcům vlastní skepticismus. Vydavatel a politický komentátor Konrad Adam to vystihl, když pravil, že ,,skepticismus je pocit, nikoli program".

Přesto ale velké evropské konzervativní strany - často křesťanští demokraté - stále voliče přitahují. Jde jen o setrvačnost? Historik Paul Nolte konzervativce kritizuje za to, že jsou strategicky líní. Za poslední dvě či tři desetiletí se podle něj konzervativci naučili hledat uspokojení ,,v politických, programových a intelektuálních debatách - a dosti často i v sebedrásání - levice". Konzervativci nečinně přihlíželi a těžili z neúspěchů levice, ale přitom ,,přehlédli to, že potřeba diskuse byla naléhavá i u nich".