0

Lynčování Libye

NEW YORK – Mnozí lidé by řekli, že plukovník Muammar Kaddáfí dostal, co si zasloužil. Kdo s čím zachází, tím také schází.

Libyjský tyran s radostí umožňoval mučení či zabíjení svých odpůrců nebo kohokoliv, kdo se mu znelíbil. Zdá se tedy namístě, že zemřel jako oběť spontánního násilí. Poté, co ho odchytili ve špinavé odvodňovací rouře, ho lynčující dav vystavil jako krvavou trofej, bil ho a nakonec zastřelil. To vše se stalo v jeho rodné Syrtě. Jistě, je to primitivní spravedlnost, ale jak jinak se dala vykonat spravedlnost na masovém vrahovi?

Bez ohledu na osobnost oběti je přesto na lynčování cosi hluboce znepokojivého. Ještě v době, kdy rozradostněné davy v Syrtě a Tripolisu oslavovaly despotovu smrt, vyjadřovaly jiné hlasy pochybnosti nad podobou jeho ponižujícího konce. Francouzský veřejný intelektuál Bernard-Henri Lévy, který libyjskou revoluci s notnou dávkou narcistického fanfarónství podporoval, napsal, že lynčování Kaddáfího „znečistilo základní morálnost“ lidové vzpoury.

S takovým popisem by se dalo polemizovat. Stejně jako u všech násilných revolucí nebyla ani v tomto případě morálka diktátorových odpůrců nikdy zcela bez poskvrnky. Vzbouřenci, kteří proměnili Kaddáfího rodiště v trosky, byli v některých případech stejně nemilosrdně brutální jako muži, proti nimž bojovali.