15

Evropské utrpení bez příslibu naděje

VITORIA-GASTEIZ – Francouzský prezident François Hollande učinil v nedávném rozhovoru klíčovou, ale často zapomínanou poznámku, že oběti, které lze požadovat od občanů finančně sužovaných jihoevropských zemí, mají své hranice. Za stále se vzdalujícím obzorem výdajových škrtů a úsporných opatření, uvedl Hollande, potřebují lidé vidět naději, aby se Řecko, Portugalsko a Španělsko neproměnily v kolektivní „nápravné ústavy“.

I nejzákladnější chápání lidské psychologie toto Hollandeovo hodnocení podporuje. Negativním posilováním a odkládaným uspokojením se žádných cílů pravděpodobně nedosáhne, pokud člověk nevnímá světlo na konci tunelu – budoucí odměnu za dnešní oběti.

Veřejný pesimismus v jižní Evropě lze do značné míry připsat absenci takové odměny. Klesající spotřebitelská důvěra a kupní síla domácností prohlubují recesi, prognózy skončení krize se opakovaně posouvají dozadu a lidé nesoucí zátěž úsporných opatření ztrácejí naději.

Koncept oběti v průběhu celých dějin spojoval teologii a ekonomii. Ve starověku lidé často přinášeli krvavé oběti božstvům, protože věřili, že ta je za to odmění například dobrou úrodou nebo ochranou před zlem. Křesťanství se svou vírou, že Bůh (nebo Syn Boží) obětoval sám sebe, aby smyl hříchy lidstva, obrátilo tradiční ekonomii oběti naruby. Boží utrpení v tomto případě slouží jako vzor nesobecké pokory, s níž by se měla snášet pozemská příkoří.