0

Tibetští mohykáni

NEW YORK – Jsou Tibeťané odsouzeni jít ve šlépějích amerických indiánů? Budou degradováni na pouhou turistickou atrakci ke zpeněžení ubohých připomínek toho, co bývalo skvělou kulturou? Tento smutný osud se jeví jako čím dál pravděpodobnější a letošní olympijský rok už zkalily snahy čínské vlády potlačit vzdor vůči němu.

Číňanům jde na vrub mnohé, ale osud Tibetu není jen otázkou zpola koloniálního útlaku. Často se zapomíná, že v polovině 20. století mnozí Tibeťané, obzvláště vzdělaní lidé ve větších městech, prahli po modernizaci své společnosti natolik, že čínské komunisty považovali za spojence proti zbožným mnichům a velkostatkářům, již vlastnili nevolníky. Na počátku 50. let čínské reformy udělaly na samotného dalajlamu takový dojem, že napsal básně velebící předsedu Maa.

Žel, čínští komunisté tibetskou společnost místo reformy nakonec obrátili v trosky. Náboženství bylo ve jménu oficiálního marxistického ateismu rozdrceno. Kláštery a chrámy byly během Kulturní revoluce zničeny (často za pomoci tibetských rudých gard). Kočovníci byli přinuceni žít v odporných betonových sídlištích. Tibetské umění se zakonzervovalo do folklórních emblémů oficiálně podporované „menšinové kultury“. A dalajlama a jeho svita byli přinuceni prchnout do Indie.

Nic z toho nebylo zvláštností Tibetu. K rozbíjení tradic a násilné kulturní reglementaci došlo po celé Číně. V některých ohledech bylo s Tibeťany nakládáno méně nemilosrdně než s většinou Číňanů. Útok na tibetskou jedinečnost rovněž nebyl charakteristický jen pro komunisty. Generál Čankajšek v roce 1946 prohlásil, že Tibeťané jsou Číňané, a kdyby jeho nacionalisté v občanské válce zvítězili, rozhodně by jim neudělil nezávislost.