Intervenční syndrom

Kosovo bývá často vydáváno za zkušební případ konceptu „humanitární“ intervence. Jak ovšem Irák zabředává do chaosu, diplomaté a vedoucí představitelé z celého světa si znovu kladou otázku, zda a kdy je patřičné, aby aliance států či mezinárodní společenství jako celek zasahovaly, pokud se nějaký svrchovaný stát zdá neschopen či neochoten bránit své občany před genocidou, válečnými zločiny nebo etnickými čistkami.

V centru této diskuse stojí takzvaná doktrína „zodpovědnosti chránit“. Jako ombudsman v Kosovu, jehož jmenovala Organizace spojených národů, mám v posledních pěti letech jedinečnou příležitost sledovat důsledky této doktríny po zásahu NATO v bývalé Jugoslávii v roce 1999. Kosovo se následně stalo mezinárodním experimentem v budování společnosti pod vedením Prozatímní správní mise OSN v Kosovu (UNMIK).

Experiment je zde správný výraz. Kosovo se totiž stalo Petriho miskou mezinárodní intervence. Jako člověk, který v Kosovu žije a pracuje dost dlouho na to, aby viděl dosavadní výsledek, tvrdím, že podobné experimenty vyžadují další zkoumání.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/UfE0KbI/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.