4

Dilema o intervenci

CAMBRIDGE – Kdy by měly státy vojensky zasáhnout, aby zastavily zvěrstva páchaná v jiných zemích? Tato otázka je stará a dobře zmapovaná. Nyní dorazila do Sýrie.

Americký prezident Theodore Roosevelt v roce 1904 tvrdil, že se „příležitostně vyskytnou zločiny páchané v tak obrovském měřítku a s tak úděsnými hrůzami“, že bychom měli zasáhnout silou zbraní. Když o necelých sto let dříve, v roce 1821, debatovali Evropané a Američané o otázce, zda se vmísit do řeckého boje za nezávislost, varoval tehdejší americký prezident John Quincy Adams krajany před „výpravou do zahraničí ve snaze hledat nestvůry vhodné ke zničení“.

Nedávno, konkrétně po genocidě ve Rwandě, která si v roce 1994 vyžádala téměř 800 000 životů, a po masakru bosenských mužů a chlapců ve Srebrenici v roce 1995, mnozí lidé vehementně tvrdili, že páchání takových zvěrstev už by se nikdy nemělo dopustit. A když Slobodan Milošević zahájil v roce 1999 rozsáhlou etnickou čistku v Kosovu, přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci označující tuto akci za humanitární katastrofu, ale kvůli hrozbě ruského veta se nedokázala dohodnout na druhé rezoluci o intervenci. A tak nakonec bombardovaly Srbsko členské státy NATO, přičemž mnozí pozorovatelé považovali jejich akci za legitimní, avšak nikoliv legální.

Tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan posléze založil mezinárodní komisi, která měla doporučit způsoby, jak uvést humanitární intervenci do souladu s článkem 2.7 Charty OSN, který podporuje jurisdikci členských států na vlastním území. Komise dospěla k závěru, že státy mají zodpovědnost chránit vlastní občany a mělo by se jim k tomu mírovými prostředky dopomáhat, avšak pokud některý stát tuto zodpovědnost porušuje tím, že útočí na vlastní občany, může mezinárodní společenství zvážit ozbrojenou intervenci.