0

Neskutečný kancléř, kterého ubývá

Gerhard Schröder minulý týden podnikl cestu do Versailles, aby oslavil 40. výročí Elysejské smlouvy, jež navždy ukončila historické francouzsko-německé nepřátelství, a aby vystoupil společně s prezidentem Chiracem proti invazi do Iráku. Tato cesta mu umožnila projevit se jako další v impozantní řadě mocných kancléřů poválečného Německa. Podoben ovšem pokřiveným obrazům ve versailleské zrcadlové síni, obraz mocného německého kancléře je klam.

Schröder si je toho vědom. Doma je námětem satirických písniček a je zatahován do pošetilých soudních sporů o to, zda si barví vlasy či zda tráví dost času se svou manželkou. Závažnější ovšem je dojem politické paralýzy, který vzniká kvůli nerozhodnosti jeho vlády při řešení hlubokých problémů země souvisejících se systémem zdravotní péče, penzemi a trhem práce. Zdá se, že Německo se topí v pasivitě jako v posledních letech dlouhé vlády Helmuta Kohla. Schröder byl ale zvolen proto, že sliboval být dynamičtější než Kohl.

Kde se stala chyba? Schröderovy neúspěchy se váží k jeho osobním rysům a politickým přesvědčením méně, než se obvykle předpokládá. Navzdory zdánlivé moci německých poválečných kancléřů je možné politický systém země pouze spravovat - vládnutí ve smyslu řešení problémů zaváděním dalekosáhlých reforem obvykle možné není. Dnes, když Německo usiluje o obnovu hospodářského růstu, je tuto ústavně danou slabost stále více vidět.

Problém spočívá ve větším vlivu, který v Německu mají vládnoucí strany a parlamentní frakce, ve srovnání s jejich protějšky například ve Velké Británii nebo Francii. Ztratí-li kancléř oblibu, což je dnes Schröderův případ, ztratí též moc nad parlamentní většinou. Schröder získal souhlas s nasazením německých ozbrojených sil v Afghánistánu jedině tím, že záležitost přidal k hlasování o vyslovení důvěry vládě. Takový trik je možný jen ve spojení s otázkami zahraniční politiky a oproti Británii jde o výjimku, nikoli o pravidlo.