0

Řecký rébus

Euro je unikátní a neobvyklá konstrukce, jejíž životaschopnost se právě testuje. Otmar Issing, jeden zampnbsp;otců společné měny, správně formuloval princip, na jehož základě bylo založeno: euro bylo míněno jako měnová unie, nikoli jako unie politická. Zúčastněné státy zřídily společnou centrální banku, ale vzdát se práva vybírat od svých občanů daně a převést toto právo na společný orgán výslovně odmítly. Tato zásada byla zakotvena do článku 125 Maastrichtské smlouvy, již od té doby rigorózně vykládá německý Ústavní soud.

Daný princip je však zjevně mylný. Plnohodnotná měna vyžaduje jak centrální banku, tak pokladnu. Společná kasa se nemusí používat ke každodennímu výběru daní od občanů, ale je zapotřebí, aby byla po ruce vampnbsp;dobách krize. Hrozí-li finanční soustavě riziko zhroucení, centrální banka může zajistit likviditu, ale jedině společná pokladna dokáže řešit problémy solventnosti. To je dobře známý fakt a měl být jasný všem, kdo se o zrod eura přičinili. Issing přiznává, že patřil kampnbsp;těm, kdo měli za to, že „spouštět měnovou unii, aniž bychom nejprve vytvořili unii politickou, je jako zapřahat povoz před koně“.

Postupným zapřaháním povozu před koně ovšem spatřila světlo světa Evropská unie: stanovováním omezených, leč politicky dosažitelných cílů a harmonogramů, sampnbsp;plným vědomím toho, že nebudou stačit a že tudíž přijde čas, kdy budou nutné další kroky. Zampnbsp;různých důvodů se však tento proces zadřel. Vampnbsp;současnosti EU zampnbsp;velké části ustrnula ve své nynější podobě.

Pro euro platí totéž. Krach roku 2008 ve struktuře eura odhalil závadu, neboť každá členská země musela zachraňovat svou vlastní bankovní soustavu, místo aby postupovaly společně. Řeckou dluhovou krizí potíže vyvrcholily. Pokud členské země nedokážou udělat další kroky vpřed, euro se může rozpadnout, což by mělo pro EU negativní důsledky.