0

První a poslední sovětský parlament

MOSKVA: Gorbačovův deset let starý pokus o první demokraticky zvolený parlament v Sovětském svazu, jakýsi domácí ekvivalent jeho vlastního rozhodnutí umožnit východní Evropě skoncovat s komunismem, byla, jak se dnes ukazuje, jedna z jeho nejméně předvídatelných reforem. Ostatní Gorbačovovy domácí reformy se týkaly spíš ekonomických a kulturních neduhů, například nezřízeného pití vodky; v tomto případě však šlo o reformní pokus na poli mocenském. Jak už to ale bylo v perestrojce zvykem, i tento pokus ztroskotal na nedostatku jasných cílů.

Jakožto bývalý disident jsem se stal nejen jedním z prvních zvolených zástupců lidu v Sovětském svazu vůbec, ale také členem Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Po téměř dvaceti letech, kdy jsem nesměl pracovat ani jako učitel na základní škole, jsem se najednou ocitnul v bezprostřední blízkosti kremelské moci. Protože jsem historik, bral jsem to jako jedinečnou příležitost stát se svědkem tvorby dějin. Pokusím se nyní o malý přehled toho, co jsem viděl.

Komunističtí vůdci, a především Gorbačov, očekávali, že demokratizace společnosti a politiky jim pomůže v posílení stranických základů. Místo toho se jim ale parlament brzy dostal zpod kontroly a schválil zákony, které nadobro zničily mocenský monopol strany a poddolovaly Gorbačovovu autoritu.

Nový parlament se mimo jiné stal ventilem konfrontace domácích problémů, které se množily jako houby po dešti. Nový Kongres zástupců lidu a spolu s ním ostatní nově vytvořené parlamenty Ruské federace a ostatních svazových republik se brzy staly politickými bojišti, na nichž se odehrávaly procesy, které postupně vedly ke kolapsu Komunistické strany a rozpadu Sovětského svazu. Osud prvního demokratického parlamentu byl potupný: fungoval pouhou polovinu svého funkčního období a byl nahrazen Jelcinovým Ruským parlamentem. Osud tohoto shromáždění byl naopak dramatičtější: rozpustily jej výsadkové oddíly za zvuků výstřelů z tanků.