0

Mámení soukromých penzí

Jedno z nejpodivnějších tvrzení v debatách o sociálním pojištění, jež v současnosti rozčeřily nejbohatší země světa, je to, že státem financované dávkově definované penzijní programy (například americký systém Social Security) jsou zastaralé. Tyto programy vyhovovaly, argumentuje se, průmyslovému hospodářství generací narozených během Velké hospodářské krize a po druhé světové válce, ale v dnešní postindustriální ekonomice špičkových technologií a sítí jsou už nemoderní.

Zastánci tohoto argumentu navrhují jiný model. Tak jako firmy, které dnes raději podporují penze pracujících prostřednictvím příspěvků na soukromé účty zaměstnanců, vlády by také měly nabízet (nebo vyžadovat) příspěvky na účty v soukromém vlastnictví. Hodnota těchto účtů by kolísala s trhem, neboť by se neopírala o dávkově definovaný plán, který zaručuje dostupnost fixní sumy reálných prostředků při odchodu do penze.

Jde o zvláštní argument, protože ekonomii současného stavu bere od nesprávného konce. Když existuje mnoho firem, které pracujícím nabízejí dlouhodobé dávkově definované starobní důchody, je pro vládu méně výhodné zakládat paralelní dávkově definovaný plán a od pracujících požadovat, aby se do něj zapojili. Konec konců, v takovém světě mohou jít ti, kdo si dávkově definovaných penzí vysoce cení, pracovat do firem, jež takové penze nabízejí.

Největší přínosy vládního požadavku, aby se pracující také podíleli na národním systému sociálního zabezpečení, plynou těm pracujícím, kteří by si dávkově definovaných penzí měli vysoce cenit, ale nedokázali si zatím uvědomit, co jsou jejich skutečné priority. Plynou rovněž relativně chudým pracujícím, kteří nemají dostatek vyjednávací moci, aby své šéfy přiměli k nabídce penzí, které skutečně chtějí – a potřebují.