0

O pádu zdi

BERLÍN: O tom, že padla Berlínská zeď, jsem byl informován během své oficiální návštěvy Polska, právě před deseti lety. Na večer, 9. listopadu toho roku pozval ministerský předseda Tadeusz Mazowiecki naši delegaci na banket do bývalého paláce knížete Radziwilla. Ještě než jsme se dostavili na večeři zavolal z Bonnu sekretář Kancléřského úřadu, Rudolf Seiters. Řekl mi, že představitelé komunistického Východního Berlína znenadání vyhlásili dočasná nařízení umožňující soukromým občanům města vycestovat. Povolenky návštěvě Západního sektoru měly být poskytnuty všem žadatelům a měly být vystaveny dokonce na požádání.

Uvědomil jsem si okamžitě, že tím jednoduchým rozhodnutím se německé dějiny brzy zásadně změní, protože toto usnadnění cestování znamenalo, že Zeď je již prostupná pro kohokoliv. Stejně jsem ale nepředvídal takové okázalé a radostné noční oslavy, jež se měly v Berlíně potom uskutečnit.

Po celou svoji kariéru jsem nikdy nepochyboval, že jednoho dne Německo dosáhne svého sjednocení; někdy; v budoucnu. Nikdy bych se ale neodvážil ani snít o tom, že by ke sjednocení východu a západu mohlo dojít během mého kancléřství. Jen díky Michailu Gorbačovi a jeho politice perestrojky a glasnosti bylo možné, že se sjednocení stalo reálnou možností. Bez Gorbačova a jeho výjimečné odvahy by nebylo nikdy možné, aby se dala do pohybu celá lavina událostí, jež zasáhly během podzimu roku 1989 celou Evropu.

Jen díky rozhodujícímu vlivu, kterým Gorbačov disponoval, stále více a více lidí ve Východním Německu sbíralo odvahu. Lidé se přestávali domácího represivního režimu obávat. Začínali si uvědomovat, že stav věcí ve Východním Německu vůbec není navždy zabetonován; že je možné dosáhnout změny, po kterých mnoho odvážných disidentů a zastánců lidských práv tak dlouho volalo a pro které byli mnozí z nich u Zdi polapeni. Jejich odhodlání a oddanost boji proti bezpráví komunistického režimu pro mě osobně představuje jednu z nejlepších kapitol německé historie.