PAŘÍŽ: V Nizozemsku nedávno klesla nezaměstnanost pod tři procenta. To je úroveň, o které si může většina Evropy od dob ropných krizí v sedmdesátých letech nechat jen zdát. Není to ostatně tak dávno, co nezaměstnanost v Nizozemsku činila více než 10 procent. Přišli snad Nizozemci na jakousi „čtvrtou cestu“ ke zvýšení hospodářského výkonu? Může se zbytek Evropy z této zkušenosti nějak poučit?
Někteří evropští pozorovatelé, pro něž je hospodářský výkon Nizozemí tuze překvapivý, tvrdí, že to není samo sebou a že musí jít o nějaký statistický trik. Mýlí se ale stejně hrubě jako ti, co před pěti lety pochybovali o ekonomickém růstu USA. Nejenže v Nizozemsku klesla míra nezaměstnanosti, spolu s jejím poklesem se začal rapidně zvyšovat podíl celé populace na trhu práce. Musíme však uznat, že poměr pracujících, které stát klasifikuje jako nemocné nebo práce neschopné – v současnosti celých 12 procent – zůstává rovněž vysoký. Tento poměr je dnes ale nižší, než byl v osmdesátých letech a proto lze tvrdit, že vyšší procento nezaměstnanosti se neskrývá za lékařskými potvrzeními.
Jiní pochybovační komentátoři mají za to, že vývoj, který dnes sledujeme v Nizozemí, je důsledkem zkrácení pracovního týdne. Průměrný pracovní týden v Nizozemí (pro zaměstnance na poloviční i plný úvazek dohromady) činí 27 hodin. Ve Francii je to například 29 hodin. Zastánci kratšího pracovního týdne coby cesty k vyšší zaměstnanosti skutečně nizozemský příklad často citují. Jejich oponenti ale považují zvýšení počtu pracovních míst v důsledku zkrácení pracovní doby za falešné řešení – za surovou výměnu pracovních hodin za zvýšený počet pracovníků.
PAŘÍŽ: V Nizozemsku nedávno klesla nezaměstnanost pod tři procenta. To je úroveň, o které si může většina Evropy od dob ropných krizí v sedmdesátých letech nechat jen zdát. Není to ostatně tak dávno, co nezaměstnanost v Nizozemsku činila více než 10 procent. Přišli snad Nizozemci na jakousi „čtvrtou cestu“ ke zvýšení hospodářského výkonu? Může se zbytek Evropy z této zkušenosti nějak poučit?
Někteří evropští pozorovatelé, pro něž je hospodářský výkon Nizozemí tuze překvapivý, tvrdí, že to není samo sebou a že musí jít o nějaký statistický trik. Mýlí se ale stejně hrubě jako ti, co před pěti lety pochybovali o ekonomickém růstu USA. Nejenže v Nizozemsku klesla míra nezaměstnanosti, spolu s jejím poklesem se začal rapidně zvyšovat podíl celé populace na trhu práce. Musíme však uznat, že poměr pracujících, které stát klasifikuje jako nemocné nebo práce neschopné – v současnosti celých 12 procent – zůstává rovněž vysoký. Tento poměr je dnes ale nižší, než byl v osmdesátých letech a proto lze tvrdit, že vyšší procento nezaměstnanosti se neskrývá za lékařskými potvrzeními.
Jiní pochybovační komentátoři mají za to, že vývoj, který dnes sledujeme v Nizozemí, je důsledkem zkrácení pracovního týdne. Průměrný pracovní týden v Nizozemí (pro zaměstnance na poloviční i plný úvazek dohromady) činí 27 hodin. Ve Francii je to například 29 hodin. Zastánci kratšího pracovního týdne coby cesty k vyšší zaměstnanosti skutečně nizozemský příklad často citují. Jejich oponenti ale považují zvýšení počtu pracovních míst v důsledku zkrácení pracovní doby za falešné řešení – za surovou výměnu pracovních hodin za zvýšený počet pracovníků.