0

Digitální dělení

LONDÝN: Neustále narůstá propast mezi počítači vybavenými národy a těmi, které na ně nemají. Říkejme tomu třeba digitální dělení světa. Před sedmi měsíci, na Okinawském summitu na japonském ostrově Kjušú, se světové vůdčí průmyslové země dohodly na ustavení „Digital Opportunity Taskforce (Komise pro využívání digitálních technologií)“, jenž by napomáhala tomu, aby byly informační a komunikační technologie sdíleny společně s chudými zeměmi. Je ale možné počítačové technologie skutečně tak snadno sdílet s jinými zeměmi? Navíc, budou vlády chudých a postkomunistických zemí schopny chopit se zničehonic objevené tajemné moci počítačů bez výmluv, že se nemusejí držet koherentních prorůstových strategií?

Říkává se, že pokud rozvojové a postkomunistické země nenaskočí do vlaku počítačové „revoluce“, propadnou se jejich ekonomiky ještě mnohem hlouběji. Nepochybně je ale pravda, že integrace světové ekonomiky nabízí mnohem větší perspektivy ekonomického růstu. Ovšem globální integrace není možné dosáhnout pouze informačními technologiemi. Skutečné poselství Microsoftu Billa Gatese je v tom, že chudé země potřebují zdravé rozvojové strategie, a ne velký skok do počítačového kyberprostoru.

Chudoba a nedokonalý či špatný rozvoj jsou výsledkem právě špatných makroekonomických a průmyslových politik, asymetrického přerozdělování příjmů a narušené tržní infrastruktury. Ze všech těchto faktorů ale pouze ten poslední může být positivně ovlivněn informačními technologiemi.

Bezpochyby, digitální rozdělení světa znemožňuje většině světové populace, ať už kvůli věku, příjmu anebo místu bydliště, využívat výhod současné počítačové revoluce. Aby totiž bylo možné z informačních a komunikačních technologií těžit, ekonomika sama vyžaduje, vedle velmi sofistikované telekomunikační infrastruktury, základní pokrok v dosažení minimální míry gramotnosti a středoškolskou úroveň technického vzdělání. To jsou prazákladní podmínky po úspěšný přenos technologií. Pochopitelně, že rovněž napomáhá liberální regulatorní režim. Je proto zcela zřejmé, že úkoly a iniciativy výše zmíněné Komise nemohou být osamoceným nástrojem rozvoje. Rovněž vlády musejí sehrát svoji roli.