2

Poselství z Bostonu

PRINCETON – Amerika vyzrála. Reakce veřejnosti na pumové útoky během bostonského maratonu a na informaci o totožnosti pachatelů odhaluje národ, který se oproti traumatizovaným a leckdy hysterickým reakcím na pumové útoky z 11. září 2001 velmi změnil. Velikost obou útoků se pochopitelně nedá srovnávat – v roce 2001 zahynulo několik tisíc lidí a byly zničeny významné národní symboly, zatímco při pumovém útoku v Bostonu zahynuli tři lidé a zhruba 260 dalších utrpělo zranění. Přesto to byl první velký útok na Spojené státy od roku 2001 a kontrast mezi „tehdy“ a „teď“ je poučný.

Vezměme si například šum na sociálních médiích v prvních minutách po útoku. Bulvární New York Post začal chrlit proud senzačních reportáží, podle nichž zahynulo 12 lidí a v bostonské nemocnici byl „pod ostrahou“ saúdský státní příslušník. Ostřílení reportéři a komentátoři okamžitě reagovali otázkami na zdroje Postu a poukázali na fakt, že tyto informace nejsou potvrzené z nezávislých zdrojů. Kerri Millerová z Minnesotského veřejnoprávního rozhlasu napsala na Tweetu, že v roce 1995 informovala o pumovém útoku v Oklahoma City, který byl nejprve označován jako výbuch plynu, poté jako útok zahraničních teroristů a teprve pak jako dílo domácích extremistů.

Tato obezřetnost a zdrženlivost pramenila přímo z kolektivního vědomí přítomnosti mnoha amerických muslimů, kteří po útocích z roku 2001 trpěli nevědomostí a hněvem Američanů. Stejně tak bilo do očí, jak vysoký počet expertů naznačoval, že pumový útok v Bostonu je „domácího původu“ a spíše než spiknutí z roku 2001 se podobá útoku v Oklahoma City nebo prosincové hromadné střelbě na prvňáčky v Newtownu ve státě Connecticut. Amerika roku 2013 je na rozdíl od Ameriky roku 2001 ochotna uznat vlastní patologické jevy a teprve pak se poohlížet po nepřátelích v zahraničí.

A dokonce i uprostřed šoku a zármutku, které přiživovaly záběry z pumového útoku i pohledy na řadu obětí s rozdrcenými a utrženými údy, našli Američané dostatečný smysl pro realitu, aby si uvědomili, že v Iráku a Sýrii jsou bomby stále součástí každodenního života. Dnešní Amerika chápe, že není jedinou zemí na světě a že na tom zdaleka není nejhůř ze všech.