LONDÝN – Současným diskusím o reformě bankovnictví dominují dva různé přístupy: rozbití a regulace. Debata se vrací až do raných dob programu New Deal amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který svedl proti sobě „likvidátory trustů“ a regulátory.
Likvidátoři trustů v bankovnictví zvítězili díky Glass-Steagallovu zákonu z roku 1933, který oddělil komerční bankovnictví od investičního a zaručil se za bankovní vklady. Postupným rozdrolením Glass-Steagallova zákona a jeho konečným zrušením v roce 1999 však bankéři zvítězili nad likvidátory i regulátory a současně zachovali pojištění vkladů u komerčních bank. Právě tento do značné míry neregulovaný systém se v roce 2008 zhroutil, což mělo dopad na celý svět.
Základem prevence další bankovní krize je vyřešení problému morálního hazardu – pravděpodobnosti, že ten, kdo podstupuje riziko a je pojištěný proti ztrátě, bude podstupovat ještě větší rizika. Ve většině zemí platí, že pokud zkrachuje banka, do které jsem vložil peníze, pak mě neodškodní ona, nýbrž vláda. Kromě toho centrální banka působí jako „věřitel poslední instance“ ve vztahu ke komerčním bankám, které jsou pokládány za „příliš velké, než aby mohly padnout“. V důsledku toho mohou banky těšící se z pojištěných vkladů a z přístupu ke zdrojům centrální banky volně hazardovat s penězi vkladatelů – slovy Johna Kaye jsou to „banky s připojenými kasiny“.
LONDÝN – Současným diskusím o reformě bankovnictví dominují dva různé přístupy: rozbití a regulace. Debata se vrací až do raných dob programu New Deal amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který svedl proti sobě „likvidátory trustů“ a regulátory.
Likvidátoři trustů v bankovnictví zvítězili díky Glass-Steagallovu zákonu z roku 1933, který oddělil komerční bankovnictví od investičního a zaručil se za bankovní vklady. Postupným rozdrolením Glass-Steagallova zákona a jeho konečným zrušením v roce 1999 však bankéři zvítězili nad likvidátory i regulátory a současně zachovali pojištění vkladů u komerčních bank. Právě tento do značné míry neregulovaný systém se v roce 2008 zhroutil, což mělo dopad na celý svět.
Základem prevence další bankovní krize je vyřešení problému morálního hazardu – pravděpodobnosti, že ten, kdo podstupuje riziko a je pojištěný proti ztrátě, bude podstupovat ještě větší rizika. Ve většině zemí platí, že pokud zkrachuje banka, do které jsem vložil peníze, pak mě neodškodní ona, nýbrž vláda. Kromě toho centrální banka působí jako „věřitel poslední instance“ ve vztahu ke komerčním bankám, které jsou pokládány za „příliš velké, než aby mohly padnout“. V důsledku toho mohou banky těšící se z pojištěných vkladů a z přístupu ke zdrojům centrální banky volně hazardovat s penězi vkladatelů – slovy Johna Kaye jsou to „banky s připojenými kasiny“.