Dotace, které zachraňují

Byla nedávná vlna francouzských protestů proti návrhu zákona, který by zaměstnavatelům uvolnil ruce při propouštění mladých zaměstnanců, maskovaným požehnáním? Aby utišil protesty, byl prezident Jacques Chirac donucen toto ustanovení stáhnout a místo něj navrhl jako cestu ke snížení nezaměstnanosti mladých lidí poskytování dotací na přijaté zaměstnance. Podobný návrh na cílené dotace mezd se momentálně projednává v Německu.

Zastánci pružnějšího trhu práce trvají na tom, že platby zaměstnavatelům za přijímání mladých lidí představují špatný přístup. Umožněte zaměstnavatelům snazší propouštění zaměstnanců, argumentují tito lidé, a zaměstnavatelé je budou ochotněji přijímat. Omezení tohoto přístupu však tkví v tom, že volný trh práce ani nevykoření nezaměstnanost, ani nepřetaví okrajové vrstvy nejméně kvalifikovaných dělníků v zaměstnance s vysokou produktivitou a vysokou mzdou. Mají-li navrhované dotace ve Francii a v Německu nějakou vadu, pak nikoliv v tom, že jsou zbytečné, nýbrž že nezacházejí dostatečně daleko.

V rozvinutých západních ekonomikách je možnost formálního zaměstnání zapovězena mnoha lidem všech věkových skupin. Ve Spojených státech je mzda méně kvalifikovaných dělníků tak skrovná, že není-li jejich situace zoufalá, je pro ně emocionálně obtížné udržet si zaměstnání nadlouho, případně začnou být natolik demoralizováni nebo rozrušeni, že přestanou být dostatečně přínosnými, anebo se vzhledem k zákonům o minimální mzdě stanou nedostupnými pro zaměstnavatele, kteří zákony dodržují. V Evropě vyřazují takové lidi z trhu práce kolektivní smlouvy a někdy i zákony o minimální mzdě. V obou případech ztrácejí tito zaměstnanci příležitost k zapojení se do společnosti a osobnímu rozvoji, kterou většina legitimních pracovních míst nabízí.