MADRID – Začátek července vstoupí do španělských dějin jako okamžik obrovské euforie, kterou podnítil nedávný triumf Španělska na fotbalovém mistrovství Evropy. Všechno však nasvědčuje tomu, že konec měsíce se ponese ve znamení pochybností a pesimismu. Obraz jásajících davů a španělských vlajek vyvěšených z automobilů a oken domů ustoupil chmurnému obrazu demonstrantů nesoucích transparenty protestující proti nedávným úsporným opatřením vlády. V době, kdy je každý čtvrtý Španěl nezaměstnaný a španělské suverénní dluhopisy mají rating těsně nad hranicí odpadu, se zdá, že Španělsko stojí na pokraji pádu do propasti.
Jen velmi málo analýz však jde pod povrch bezprostředních čísel a hodnotí podstatu slabých a silných stránek Španělska. Dnešní pozorovatelé mají sklon zapomínat, že podle měřítek Světové banky se Španělsko až do počátku 80. let řadilo mezi rozvojové státy. Dnes patří spolu se Singapurem a Irskem k zemím, které v poslední čtvrtině dvacátého století dosáhly největšího hospodářského úspěchu. Také by se nemělo zapomínat na to, že kromě úchvatného skokového růstu HDP na obyvatele (z 7284 dolarů v roce 1980 na více než 30 000 dolarů v roce 2010) dovršilo Španělsko pod neocenitelným vedením krále Juana Carlose úspěšný přechod k demokracii a vstoupilo do Evropské unie.
Takové úspěchy s sebou vždy nesou i výrazné asymetrie a politické pakty, které sice měly zásadní význam během postfrankistického přerodu, kdy se Španělé stále obávali opětovného obnažení hlubokých rozkolů z období občanské války, ale dnes jsou pro tuto zemi přítěží. Úspěch Španělska tak v kombinaci s uvolněnou úvěrovou politikou v eurozóně vytvořil finanční bublinu, jejíž pozdější prasknutí odhalilo strukturální problémy. V důsledku toho dnes Španělsko potřebuje společné úsilí svých občanů, úsilí opírající se o sebedůvěru, jejímž zdrojem budou úspěchy z posledních 30 let.
MADRID – Začátek července vstoupí do španělských dějin jako okamžik obrovské euforie, kterou podnítil nedávný triumf Španělska na fotbalovém mistrovství Evropy. Všechno však nasvědčuje tomu, že konec měsíce se ponese ve znamení pochybností a pesimismu. Obraz jásajících davů a španělských vlajek vyvěšených z automobilů a oken domů ustoupil chmurnému obrazu demonstrantů nesoucích transparenty protestující proti nedávným úsporným opatřením vlády. V době, kdy je každý čtvrtý Španěl nezaměstnaný a španělské suverénní dluhopisy mají rating těsně nad hranicí odpadu, se zdá, že Španělsko stojí na pokraji pádu do propasti.
Jen velmi málo analýz však jde pod povrch bezprostředních čísel a hodnotí podstatu slabých a silných stránek Španělska. Dnešní pozorovatelé mají sklon zapomínat, že podle měřítek Světové banky se Španělsko až do počátku 80. let řadilo mezi rozvojové státy. Dnes patří spolu se Singapurem a Irskem k zemím, které v poslední čtvrtině dvacátého století dosáhly největšího hospodářského úspěchu. Také by se nemělo zapomínat na to, že kromě úchvatného skokového růstu HDP na obyvatele (z 7284 dolarů v roce 1980 na více než 30 000 dolarů v roce 2010) dovršilo Španělsko pod neocenitelným vedením krále Juana Carlose úspěšný přechod k demokracii a vstoupilo do Evropské unie.
Takové úspěchy s sebou vždy nesou i výrazné asymetrie a politické pakty, které sice měly zásadní význam během postfrankistického přerodu, kdy se Španělé stále obávali opětovného obnažení hlubokých rozkolů z období občanské války, ale dnes jsou pro tuto zemi přítěží. Úspěch Španělska tak v kombinaci s uvolněnou úvěrovou politikou v eurozóně vytvořil finanční bublinu, jejíž pozdější prasknutí odhalilo strukturální problémy. V důsledku toho dnes Španělsko potřebuje společné úsilí svých občanů, úsilí opírající se o sebedůvěru, jejímž zdrojem budou úspěchy z posledních 30 let.