0

Latinskoamerická finační bouře sílí

CAMBRIDGE: Mezinárodní finační krize pokračuje a hlavní nápor je nyní veden na Latinskou Ameriku. Hluboké ekonomické potíže postihly především Brazílii, Peru, Kolumbii, Ekvádor a Venezuelu. Brazilská krize pak nepochybně přivodí recesi v sousedící Argentině. Naopak Chile, výjimečné výkonná ekonomika v oblasti, to pocítí jen velmi mírným růstem pro rok 1999. Krize v Jižní Americe tak znova odhaluje tři základní problémy dnešního mezinárodního finančního systému: vázané směnné kursy, těkavé pohyby mezinárodního kapitálu a Mezinárodní měnový fond.

Jižní Amerika si prostě musela zažít zkušenost bolesti, kterou přinesla vlna východoasijské finanční krize z let 1997-8. Jihoamerické země jsou vesměs exportéry těžkých komodit a asijská krize srazila dolů světové tržní ceny pro celé obrovské spektrum komodit, včetně ropy, mědi a zemědělských produktů. Ekvádor, Kolumbie a Venezuela jsou těžce zasaženy pádem ropných cen. Chile bylo poškozeno značným snížením cen mědi, kdy její ceny spadly z přibližně 1,30 dolaru za libru na současných 0,61 dolaru za libru. Brazílie zase strádá snížením cen zemědělských výrobků, třebaže na druhé straně benefituje z pádu cen ropy.

Tato výše zmíněná bolest poznání krize byla způsobena třemi momenty. Za prvé, většina zemí v oblasti má pevně vázané směnné kursy na americký dolar. Po propuknutí asijské krize, když spadly komoditní ceny, začaly trhy očekávat znehodnocování měn zemí tohoto regionu. V systému volně pohyblivých kursů by měny mohly postupně znehodnocovat, jak se také stalo v některých jiných komoditně-vývozních zemích (jako například v Kanadě, Austrálii nebo na Novém Zélandě). Místo toho se mnoho latinskoamerických zemí pokusilo bránit své směnné kursy a to tím, že prudce zvýšily úrokové míry. To byla chyba: vysoké úrokové míry jen pomohly postrčit jejich ekonomiky po propasti recese.

Za druhé, mezinárodní banky, které půjčovaly zemím Jižní Ameriky, náhle, v druhé polovině roku 1988, začaly své prostředky stahovat. To je ale již důvěrně známý scénář. Velké mezinárodní banky nalévají neuvěřitelné množství krátkodobého kapitálu do dané oblasti, a pak znenadání vytáhnou špunt a požadují okamžité splacení a nejsou ochotny ani náhodou jen diskutovat o přehodnocení úvěrů. Například v pěti posledních, velkou krizí zasažených, zemích Východní Asie (jmenovitě v Indonésii, Koreji, Malajsii, Thajsku a na Filipínách) došlo k tomu, že mezinárodní banky rozpůjčovaly jen v roce 1986 čistých 65,3 miliard dolarů, ale zpět stáhly pouhých 25,6 miliard v roce 1997, a pak dalších 35,0 miliard v roce 1998, zdá se, že v Latinské Americe se bude historie opakovat, třebaže prozatím nemáme k disposici relevantní data.