Hlídky

Existuje představa, že lidé mají svá nezcizitelná práva – právo svobodného projevu a sdružování či právo nebýt týrán – jednoduše proto, že jsou lidskými bytostmi. Tato představa je pochopitelně jen fikce a klam. Lidé jsou ve skutečnosti jen kusy masa na špejlích. Taková je, zdá se, železná jistota, která od základů živí většinu krutovlád na této planetě – všechno, co jejich poddaní mají, nebo vše, čím jsou, získávají a pozbývají jediným vrtošivým gestem režimní ruky.

Jistě, představa absolutních práv vlastních lidským bytostem na základě jejich lidskosti je to první, co nás napadne jako argument tváří v tvář celé dlouhé minulosti plné strohých důkazů o opaku. „Považujeme za nezpochybnitelnou pravdu, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že je jejich Stvořitel obdařil jistými nezpochybnitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a hledání štěstí…“

Skutečně revoluční poznání v této pasáži z Deklarace nezávislosti Spojených států amerických netkví ve slovech „pravda“, „nezpochybnitelný“, „stvořeni sobě rovni“ ani v žádném z ostatních slov, nýbrž v chladné sebejistotě úvodního „Považujeme…“. Všimněte si, že text nezačíná slovy „Je naprosto nezpochybnitelné, že…“ ani žádnou jinou podobnou konstrukcí, jak by snad diktovala logika. Nezpochybnitelnost tohoto tvrzení je tudíž pomíjivá, imanentní do chvíle, než ji někteří lidé budou vyžadovat a vzájemně se zavazovat svými životy, majetkem a nezadatelnou ctí. Právě považování těchto pravd za nezpochybnitelné je nejprve nezpochybnitelnými činí a ty pak – zcela konkrétně – ve shodě s dalšími nezpochybnitelně působí.